Rudolf Zahradník: Změňme priority

Rudolf Zahradník. Pojem. Světová autorita v oboru kvantové chemie. Stěny jeho pracovny v Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR jsou do výše tří metrů pokryty diplomy čestných doktorátů, medailí, cen a doklady o členství v mezinárodních vědeckých organizacích.

Nedávno oslavil Rudolf Zahradník své pětasedmdesáté narozeniny ve výtečné kondici. Nikoli ve formě staršího pána oddávajícího se vzpomínkám, nostalgii a patosu. Se svěžím espritem hovořil pro náš webzin nejen o vědě.

Pane profesore, byl jste ve škole „primus“ a způsobil váš zájem o chemii alespoň jeden pořádný výbuch?
Na nižší střední škole jsem měl nejednou na vysvědčení čtyřku. Kolem 14 let mě daleko nejvíce těšil skauting, v době války ovšem ilegální. V tubách od léků jsem tavil nad svíčkou parafín a usiloval obarvit ho. To se mi nikdy nepovedlo, protože jsem neznal alchymistické „similia similibus dissolvuntur“, tedy podobné se rozpouští v podobném. A pak k tomu došlo. Jaroslav Foglar vydal knížku maličkého formátu nadepsanou tuším „Zápisník správného kluka“. Byly tam recepty pro přípravu neviditelných inkoustů. To mě vedlo spolu s kamarády ke shánění chemikálií. Za prodaný sušený lipový květ jsem v průběhu tří let pořídil pěkné laboratorní vybavení. Nejsložitější syntéza byla spjata se sacharinem, což mě dosud těší, zato za explozi směsi chlorečnanu draselného s červeným fosforem se hanbím. Pravou ruku jsem si popálil a záclona v kuchyni shořela.

Být vědcem bylo pevné rozhodnutí nebo souhra náhod?
Ten prapůvodní začátek byl zcela spontánní. Byl jsem přitahován hrou s plamenem svíčky, lihovým kahanem, dmuchavkou, zkumavkami, barvami chemikálií a jejich vůní. Někteří tomu říkají zápach. To, abych se stal chemikem, bylo mé nejen pevné, ale i horečnaté, takřka zběsilé rozhodnutí. A proto chvíle, kdy se zdálo, že z politických důvodů studovat nebudu moci, mě plnily takřka panickou úzkostí. S chemií to bylo jako s první láskou. Od r. 1945 až dosud, tedy 58 let od seznámení a 49 let od svatby, jsme spolu. Moje žena Milena by zasloužila stužku za udatnost. Celý život měla naprosté pochopení pro chemii a žít s člověkem zcela oddaným badatelství, je asi trochu protivné a trochu svízelné.

Dnes jste uznávanou autoritou kvantové chemie, mohl byste „lidsky“ vysvětlit, co to je?
V r. 1900 přišel fyzik Max Planck s udivující hypotézou, podle níž se energie mezi tělesy nepředává v libovolně malých dávkách, ale v celistvých násobcích určitého malinkého kvanta energie. Odtud vedla v příštích 25 letech cesta k jednomu z největších objevů v přírodních vědách, k objevu mechaniky (fyziky) mikrokosmu, kvantové mechaniky. Do té doby fyzici totiž byli schopni dobře popsat pohyb těles středního kosmu (svět našich dimenzí kolem nás) a makrokosmu (vesmíru). K tomu slouží už od 18. století Newtonova mechanika, jež však je nepoužitelná pro svět molekul, atomů a jejich složek, tedy pro mikrokosmos. Kvantová chemie je založena na aplikaci myšlenek kvantové mechaniky a jejího aparátu na molekuly, na jejich stavební kameny a na pevnou fázi. Jinými slovy jde o použití kvantové fyziky na problémy chemie, zvláště na chemickou reaktivitu, dynamiku chemických reakcí, strukturu geometrickou a elektronickou a o interakci látek se světlem. Kvantová teorie chemické vazby se zrodila koncem 20. let 20. století. Po druhé světové válce bylo zřejmé, že dojde k rozvoji teorie chemické vazby a k jejím rozmanitým aplikacím v chemii. Avšak tehdy ani její největší stoupenec nevěřil, že by se kvantová chemie mohla stát každodenním nástrojem chemiků, stala se jím však. Pro komunistický režim však byly obory jako kybernetika, genetika a kvantová chemie buržoazní pavědy.

A jaký je vlastně přínos československé školy kvantové chemie?
Někteří autoři se ve druhé polovině 50. let zabývali molekulami příliš jednoduchými a nezdálo se, že mají touhu přejít k molekulám větším. To chemiky zlobilo. Jiní měli kuráž a utkali se s větší molekulou, někdy dokonce se dvěma či třemi, ale nám se velmi nelíbila nahodilost, nesoustavnost, heterogenita souborů a někdy i kus libovůle. Silně jsme pociťovali, že jediná metoda, která byla tenkrát k dispozici (Hückelova metoda molekulových orbitalů – pozn. red.), může sice poskytovat semikvantitativní výpovědi, ale pouze relativní. Chce to tedy celou sérii látek, která musí být navíc strukturně homogenní. Co to znamená? Můžeme mezi sebou srovnávat např. benzenoidní uhlovodíky – třeba benzen, naftalen…, polyeny, např. ethylen a butadien… a třeba iontové uhlovodíky. Tento požadavek vedl k výsledku, který nás velice povzbudil a který se dočkal ocenění ve světě. Lákala nás diskuse o barevnosti molekul nad možnostmi výpočtu Hückelovou metodou, která se týká např. chemické reaktivity či rozložení elektronové hustoty v molekule. Ta věc nám nedávala tak dlouho spát, až jsme si řekli, že to prověříme! Nejdlouhovlnnější pás v absorpčním spektru ve viditelné oblasti rozhoduje o tom, jeví-li se nám molekula žlutá, červená, fialová či třeba zelená. V literatuře jsme našli údaje o poloze barvu určujících pásů pro několik desítek konjugovaných planárních uhlovodíků. Kvantová chemie umožňuje vypočítat teoretickou obdobu polohy onoho významného pásu. Když jsme vynesli do grafu změřené a vypočítané polohy barvu určujících pásů, objevila se místo lineární závislosti (o níž jsme tiše snili) „mapa hvězdné oblohy“. Bylo zřejmé, že jednoduchá metoda molekulových orbitalů je pro interpretaci barevnosti nezpůsobilá. Napadlo mě, abych strukturně blízké uhlovodíky označil různými symboly. Stalo se a zajásali jsme: jednoduchá teorie poskytuje polohy dlouhovlnných absorpčních pásů, jež výborně korelují s hodnotami experimentálními, ale pouze v rámci určitého strukturního typu. Toto zjištění ovlivnilo naši práci na několik let. Současně jsme počítali elektronová spektra ve viditelné a ultrafialové oblasti výrazně kvalitnější metodou a objasnili jsme, proč jednoduchá metoda dobře funguje pouze v rámci určitého strukturního typu. Tyto poznatky jsme aplikovali také na studium reaktivity planárních konjugovaných uhlovodíků. Zjistili jsme, proč různé teoretické charakteristiky navzájem korelují. Navíc některé z těchto uhlovodíků působí jako chemické karcinogeny. Přispěli jsme k teorii, kterou vyvinuli manželé Pullmanovi v Paříži. V té době také vzrostl význam sirných sloučenin, jež byly analogy neklasických uhlovodíků. Podařilo se nám na základě výpočtů předpovědět existenci molekul neočekávaných struktur, jejich existence byla potvrzena v příštích letech i experimentálně. Naše práce získala světový ohlas.

Je známo, že jste si prožil drama po získání doktorátu…
V roce 1967 se předkládaly teze, 1968 byla obhajoba a v roce 1969 byly udělovány diplomy. Byl jsem vybrán, abych za promované poděkoval, a byl mi nabídnut text děkovací řeči, který jsem rozhodně odmítl. Paní Landová, manželka entomologa prof. Landy, která pracovala v té době na Úřadu prezídia ČSAV, mě upozornila, že mezi promovanými bude také entomolog dr. Novák, horlivý komunista, který mě udá, nebude-li mu řeč politicky vyhovovat. Pěkně jsem poděkoval, ale přesto jsem řekl se zápalem vše, co jsem si nachystal. Ten den se mi řečnilo dobře a nakonec mi účastníci slavnostního aktu zatleskali, což v Karolinu bylo neobvyklé. Ředitel ústavu prof. R. Brdička mi přišel se slzami v očích poděkovat. Paní Landová měla pravdu, Novák mě udal, nezávisle na něm i jeden kolega z mého ústavu, no a pak to byl jeden z mých hlavních zločinů po celých 20 let. Byl jsem zbaven vedení skupiny a nesměl jsem přednášet. Překonal jsem to tím, že jsem pracoval ještě horlivěji a začal psát knihu o kvantové chemii. Přes všechny konflikty politické a trampoty jsme prováděli svoje badatelství v podstatě svobodně. Celý život jsem si přál, abychom byli opravdu zdatnými a respektovanými partnery našich zahraničních kolegů, kteří pracovali v nesrovnatelně lepších podmínkách. Leccos nasvědčuje tomu, že se nám to podařilo proto, že jsme horlivě dbali, abychom měli svěží, lákavou a neokoukanou tematiku. Když se po několika letech začali objevovat ve světě pokračovatelé naší práce, přešli jsme k jiné tematice. Vždy šlo o vykročení poněkud jiným směrem za hranici známého. Tím jsme se drželi v kontaktu s dobrými laboratořemi ve světě a přinášelo nám to respektované postavení. A to je ten letitý obecný rys našeho badatelství, který je mi milý.

A co vaše životní filozofie?
Ta otázka mi zní příliš vznešeně. V letech 1946 až 1955 jsem byl vedle chemie okouzlen řeckou filozofií a evropskými klasiky filozofie 18. a 19. století. Zcela nesrdečný vztah mám k „filozofii postmoderny“. Je to smutné, chaotické, místy iracionální čtení, jež může tvořit základnu toliko pro šíření pavěd. Vyznávám racionalismus, a co se týče prastarého filozofického vyznání, věřím v prioritu hmoty. V přírodovědě si cením redukcionismu, který umožnily především axiomatické fyzikální disciplíny, kvantová mechanika, statistická mechanika, klasická mechanika a termodynamika. V poděkování po udělení čestného doktorátu na Komenského univerzitě v Bratislavě jsem trochu žertem a trochu vážně navrhl popisovat lidskou bytost, nebo poeticky řečeno lidskou duši či mysl (podobně jako v kvantové mechanice) ve formě lineárních kombinací dobrých, méně dobrých a nedobrých vlastností. Jde o to, aby časově závislé rozvojové koeficienty stojící u jednotlivých lidských vlastností se měnily na koordinátě života v tom správném smyslu. Aby rostly ty, které stojí u dobrých vlastností, a klesaly ty, jež stojí u vlastností nedobrých. V tomto utkání, které je celoživotní, je nepřípustné umdlévat.

Jak bude základní výzkum ovlivněn vstupem ČR do EU?
Z malých zemí, i bohatších než je ČR, budou vždy někteří lidé vědy odcházet do badatelských rájů, především do USA. Třeba se jednou ČR dočká vlády, jež bude sestavovat rozpočet poté, co oddělí částky potřebné na školství a badatelství na úrovni vyspělých zemí. A pak by se mohl směr toku migrujících badatelů otočit. A nepleťme se, při dobré vůli peníze jsou. Představme si, jak by věci vypadaly, kdyby stovky miliard korun, které se spotřebovaly na záchranu našeho deprimujícího bankovnictví a další stovky miliard, které byly spotřebovány na postavení jejich často nestoudně luxusních budov, přišly na vědu. Pozor, to si banky nevydělaly, to prostě dostaly. To není hanba, to je forma marasmu. A podívejme se, jak málo nových škol bylo postaveno a v jak ubohých budovách pracuje mnoho ústavů staroslavného učení. Vstup do fungujícího společenství bude mít dobrý vliv na pozici základního výzkumu u nás. Jak hodnotíte základní výzkum do roku 1990 a jeho následnou transformaci? Komunisté se hrozně rádi oháněli vědou. Bylo to ostudně trapné, protože povaha jejich režimu a vlády byla nevědecká a protivědecká. Částky věnované na nesmyslně rozsáhlý výzkum (dílem ubohé úrovně) byly vždy nedostatečné. Část základního badatelství byla díky kvalitním nadšencům dobrá a měla náležitou pozici ve světě. Soudím, že transformace základního výzkumu proběhla jistě úspěšněji než transformace průmyslu a bankovnictví. Smůla je, že transformace školství je nedostatečná a nemám víru, že by u nás mohla vbrzku proběhnout. V tuto chvíli jde spíš o to, aby nevznikly nové škody. Varovně znějí úmysly, pokud jde např. o pozici matematiky a dějepisu na středních školách. O financování vědy a o odchodu zdatných se hovoří trvale a zřejmě bez patrného pozitivního efektu. Příslušná místa a část žurnalistů jako by nechtěla rozumět tomu, že ani lyžař Toni Sailer by s vybavením ze začátku 30. let nebyl oním Tonim Sailerem let šedesátých. V badatelství to znamená, že nedostatky ve vybavení představují zlý handicap. Nic na tom nemění ani zřejmý fakt, že některé ústavy u nás jsou vybaveny kvalitně. K těm odchodům zdatných. Nedávno jsem byl udiven tím, jakou pozornost věnujeme příchodu prostitutek především z Východu. Jak pěkně promýšlíme podmínky legalizace jejich práce. Škoda že v oněch kruzích si nelámou více hlavu tím, jak usnadnit příchod vzdělané elity rovněž většinou z Východu. Mnozí z nich by u nás rádi žili a jejich práce by znamenala pro ČR významný příspěvek. Je zrůdné, že získat povolení k pobytu noblesních vzdělanců je ohromně obtížné. Naopak příslušníci různých gangů jakoby sem vnikali bez významnějších překážek. Ohromné množství obchodníků z Dálného východu, jejichž pracovitost a ochotu jsem dříve oceňoval, je u nás bez větších překážek. Bohužel teď se často dozvídáme z televize, že jsou součástí rozsáhlého mezinárodního zločinu. Změňme prostě priority!

Jak se díváte na organizované zavádění výsledků základního výzkumu do praxe?
To je notoricky známo, někteří však jako by o tom nevěděli. Ta organizovanost spočívá v nepotlačitelném chtění kvalitního průmyslu, který ví, že nestačí inovovat, ale že je třeba zavádět i nové produkty. Na to bezpodmínečně potřebují těsný kontakt s kvalitním badatelstvím. Tak to fungovalo i v předválečné ČSR, tak to nyní funguje v západní Evropě, USA, Japonsku atd. Samozřejmě to chce badatele s dobrými nápady a s vůlí angažovat se. Takoví však existují v celém průmyslovém světě a není jim třeba domlouvat. Většina našeho průmyslu zatím není ve stavu, že by pociťovala ono zmíněné chtění. Dokud se to nezmění, je zbytečné o tom vůbec hovořit. Chce to přirozeně větší kus průmyslové prosperity a osvícený management. Bez toho na nabídky badatelů nereagují, nebo se jich vlídně zbaví určitou podporou výzkumu a nic za to nechtějí.


Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc.

Narozen: 20. října 1928 v Bratislavě
Zajímavá rodinná data: původ z rodiny italského legionáře, jeden dědeček byl právníkem, druhý pivovarníkem, prastrýc profesorem matematiky a prvním rektorem VUT v Brně.
Základní studium: VŠCHT (1948 – 52)
Pedagogická činnost: 1959 – 71 Přírodovědecká fakulta UK a VŠCHT v Praze (docentura na UK v roce 1967), hostující profesor na univerzitách ve Würzburgu (1965), Darmstadtu (1965), Groningenu (1967), Giessenu (1967), Sendai a Ósace (1977), Erlangenu (1983), Lipsku (1984), Austinu (1989) a Nashvillu (1990), profesorem na UK od r. 1993.
Důležité funkce, členství a ocenění: člen Mezinárodní akademie kvantově molekulových věd, Světové asociace teoretických organických chemiků (WATOC), Evropské akademie umění, věd a literatury atd., čestné doktoráty na univerzitách v Drážďanech (1993), Fribourgu (1993), Pardubicích (1994), Georgetown (1996), UK (1998), Clarkson (1998), ředitelem Ústavu fyzikální chemie J. Heyrovského (1993), předsedou Akademie věd ČR (1993), po uplynutí dvou funkčních období zvolen doživotním čestným předsedou AV ČR.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *