Biodiverzita zemědělských plodin, její zachování a využití

Biodiverzitou (biologickou rozmanitostí) se rozumí „variabilita všech žijících organismů včetně suchozemských, mořských a jiných vodních ekosystémů a ekologických komplexů, jejichž jsou součástí“. Význam biodiverzity jako přírodního zdroje a nezbytnost jejího uchování a rozumného využívání byl deklarován na Konferenci OSN o rozvoji a životním prostředí (UNCED) v Rio de Janeiru v roce 1992 a zakotven v „Úmluvě o biologické rozmanitosti“, jejímiž signatáři se stala většina států světa včetně České republiky.

Uchování a využívání biodiverzity není jen úkolem ochrany přírody a životního prostředí, ale velmi úzce se dotýká zemědělství, které část biologické rozmanitosti přímo využívá. Jde zejména o druhy a odrůdy (plemena) zemědělských plodin a hospodářských zvířat, které člověk domestikoval a v jejichž rámci výběrem (později cílevědomým šlechtěním) vzniklo obrovské množství geneticky odlišných forem – dnešních krajových a šlechtěných odrůd a plemen. Tyto odrůdy (plemena) spolu s příbuznými planými a primitivními formami představují genofond druhů, který je unikátní a nenahraditelnou zásobárnou genů a jejich komplexů pro další šlechtění a biotechnologie. Cévnaté rostliny, jejichž počet druhů se blíží 300 tisícům, tvoří jen malé procento z existující druhové diverzity organismů na Zemi. Z toho pouze asi 7 tisíc druhů rostlin člověk kultivoval a z nich u cca 120 druhů lze hovořit o důležitosti v rámci národních ekonomik. Pro lidskou výživu má rozhodující význam 30 druhů zemědělských plodin, které zajišťují 95 % potřeby energie a bílkovin v lidské stravě, z toho šest pšenice, rýže a kukuřice pokrývají asi 56 % této potřeby.

Genetická variabilita a diverzita

V rámci tohoto relativně malého počtu druhů zemědělských plodin existuje mimořádně rozsáhlá vnitrodruhová genetická variabilita, kterou reprezentují genetické zdroje shromážděné v plodinových kolekcích (ve světě celkem cca 6,5 milionu vzorků). Mimo tyto zdroje konzervované „ex situ“ (v genových bankách) existuje ovšem i genetická diverzita primitivních forem a planých příbuzných druhů zemědělských plodin v přírodě („in situ“) a pouze malá část tohoto bohatství je známa a průběžně monitorována (zejména chráněná území a projekty konzervace „in situ“). Zajištění sběrů cenných genetických zdrojů v přírodních lokalitách, ohrožených činností člověka, klimatickými změnami či jinými okolnostmi, je proto rovněž aktuálním posláním. Podstatný význam pro setrvalý rozvoj zemědělství má ovšem (vedle vnitrodruhové genetické variability) i diverzita pěstovaných zemědělských plodin. V historii zemědělství se skladba plodin významně měnila, zejména s příchodem některých nových plodin (v našich podmínkách např. brambory, kukuřice), změnou pěstebních technologií a intenzifikací zemědělské výroby, pro kterou byly některé původní plodiny nevhodné a nebyly proto dále pěstovány a šlechtěny. Rovněž plošné zavádění velkovýroby v době kolektivizace zemědělství vedlo k omezení pěstování těch plodin, pro které nebyly k dispozici vhodné velkovýrobní technologie. Pro ekologické zemědělství, minimalizaci negativních vlivů na životní prostředí a vytvoření předpokladů pro setrvalý rozvoj je ovšem potřebné využít širší vnitrodruhové i mezidruhové diverzity zemědělských plodin, včetně dosud opomíjených druhů a krajových odrůd. Z polních plodin, které byly historickými předchůdci dnešních obilnin na území ČR, lze jmenovat např. pluchaté pšenice (jednozrnka, dvouzrnka a pšenice špalda, která jako jediná si udržela komerčně významné plochy i v současnosti), proso a pohanku; podobné příklady lze nalézt též u zelenin, ovocných dřevin a léčivých a aromatických rostlin.

Tyto plodiny se zpravidla produktivitou nevyrovnají současným prošlechtěným a rozšířeným druhům, přesto však zájem o jejich pěstování roste, zejména v souvislosti s některými jejich kvalitativními vlastnostmi (např. vhodnost pro racionální výživu, specifickou chuť, technologickou kvalitu apod.), ale i vhodností pro hospodaření se sníženými vstupy či pro organické zemědělství. Významným přínosem jejich pěstování je rovněž rozšíření nabídky kvalitní produkce pro spotřebitele. Je ovšem potřebné, aby vedle samotného pěstování těchto plodin bylo zajištěno i zpracování a marketing výrobků, které mají často charakter regionálních specialit. Tento koncept je podporován např. ve státech EU jako doplněk či jedna z alternativ k intenzivní zemědělské výrobě; důraz je kladen zejména na původní či tradiční druhy pro jednotlivé regiony.

Krajové odrůdy

Krajové odrůdy mohou nalézt praktické uplatnění nejen u málo prošlechtěných druhů, ale též u takových plodin, u kterých zvláště oceňujeme některé specifické vlastnosti (kvalita, adaptace na určitý typ stresů apod.). Příkladem takového využití krajových odrůd mohou být ovocné dřeviny (jabloně, hrušně, třešně), kde některé původní krajové odrůdy jsou pěstovány pro své specifické chuťové vlastnosti, vhodnost pro náročné klimatické podmínky, extenzivní systémy hospodaření a krajinotvorné uplatnění. Podobně se mohou uplatnit ekotypy adaptované k domácím podmínkám, u nás zejména u trav a ostatních pícnin. Tyto ekotypy (často z okolí šlechtitelských stanic) daly vznik mnoha domácím odrůdám krmných plodin a u některých nových druhů pomáhají k jejich zavádění do pěstování. V případě pícnin jsou místní ekotypy trav a dvouděložných druhů vhodné pro přípravu a zakládání druhově bohatých luk a pastvin, které představují cenné ekosystémy, a vedle užitné hodnoty (produkce píce, pastva) mají významnou úlohu při rozšiřování agrobiodiverzity a vytváření vhodných biotopů pro podporu biodiverzity jako celku. Významnou úlohu mají druhově bohaté travní porosty rovněž při tvorbě krajiny.

Situace v České republice

Péče o genetické zdroje má v České republice dlouholetou tradici; již počátkem minulého století započaly některé šlechtitelské a výzkumné stanice se systematickým shromažďováním genofondů. Ministerstvo zemědělství a výživy ČR vytvořilo v roce 1993 předpoklady pro úspěšné a efektivní uchování a využívání genetických zdrojů vyhlášením „Národního programu konzervace a využití genofondů rostlin“. Tento projekt umožnil vytvořit síť spolupracujících institucí, která zahrnuje 11 subjektů ze sféry státních výzkumných pracovišť, zemědělských univerzit a soukromých společností, které se zabývají zemědělským výzkumem. Koordinaci a servisní činnosti (zejména národní informační systém genetických zdrojů a dlouhodobé uchování semenných vzorků v genové bance) zajišťuje pro všechna pracoviště v ČR genová banka ve VÚRV Praha – Ruzyně. Genetické zdroje vegetativně rozmnožovaných druhů jsou uchovávány na pracovištích odpovědných za kolekce těchto druhů, ve většině případů jako polní kolekce (polní genové banky), popř. v „in vitro“ kultuře (brambory). Počet shromážděných genetických zdrojů v ČR dosáhl 52 tisíc položek, z toho generativně množené druhy představují 82 %. V plodinovém a druhovém složení jsou nejvíce zastoupeny kolekce obilovin, z nich zvláště pšenice (12,7 tisíce vzorků) a ječmen (4,5 tisíce položek). Relativně rozsáhlé jsou i kolekce zelenin (přes 10 tisíc položek), pícnin a luskovin, u vegetativně množených druhů potom kolekce ovocných dřevin a brambor. Kolekce jsou průběžně doplňovány o nové zdroje získané sběrovými expedicemi a výměnou se zahraničními pracovišti. Všechna pracoviště Národního programu dále pravidelně hodnotí jim svěřené kolekce a poskytují služby (vzorky genetických zdrojů a informace) uživatelům, pro potřeby šlechtění, výzkumu a vzdělávání. Velmi úspěšně se rozvíjí mezinárodní spolupráce zejména s evropskými státy.

Legislativní práce

Lze předpokládat, že dalším významným impulzem pro zabezpečení a využívání genofondů se stane zákon 148/2003 o konzervaci a využívání genetických zdrojů rostlin a mikroorganismů pro výživu a zemědělství, jehož přijetím vytvořila Česká republika legislativní rámec pro systematickou práci s genofondy a přihlásila se ke spoluodpovědnosti za uchování a využití biodiverzity na Zemi, ve smyslu „Úmluvy o biologické rozmanitosti“. Biologická rozmanitost je stále více chápána veřejností jako reálná a nenahraditelná hodnota, jako přírodní zdroj, jehož rozumné využívání umožňuje nejen další rozvoj, ale i zachování kvality života. Diverzita zemědělských plodin (agrobiodiverzita) je významnou součástí biologické rozmanitosti a původní genetické zdroje na teritoriu každého státu jsou cenným a originálním příspěvkem k tomuto celosvětovému bohatství.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *