50 let televize – část I.

Na Prvního máje v roce 1953 bylo zahájeno pravidelné zkušební vysílání Československé televize. Letošního roku tedy uplynulo již padesát let, během kterých se tato nová technická atrakce postupně změnila v mediální velmoc. Z amatérského nadšení se zrodil profesionální výzkum, vývoj, výroba, projektování a instalace zařízení. Na tomto procesu se podílelo přes 10 středně velkých podniků a další, které spolupracovaly.

V podmínkách vedoucí úlohy strany, centrálního řízení a izolace od světové obchodní sítě se však nepodařilo udržet krok se světovým vývojem v oboru. Po otevření trhu tyto podniky postupně zmizely ze světa. Televize jako veřejnoprávní instituce neměla s přežitím problém, musela se však výrazně transformovat. Z hlediska technického vybavení i pracovních postupů je dnes na světové úrovni. Současně vznikly soukromé televize s minimem vlastní výroby programů a začal tvrdý konkurenční boj o sledovanost. Televize je nesporně kulturní fenomén, zdroj informací a politické fórum. Nezbývá než povzdechnout, že honba za senzacemi, sledovaností a penězi v nemalé míře negativně ovlivňuje myšlení národa. Jak tvrdí někteří sociologové: „Namlouváme si, že žijeme v demokracii, žijeme však v mediokracii a televize hraje prim.“ V tomto článku je shrnuta historie technického rozvoje televize na pozadí historických událostí a politické situace v českých zemích. Přímo překotný technologický rozvoj v uplynulých padesáti letech způsobil, že původně černobílá televize se změnila na barevnou a posléze v oblasti studiové techniky na digitální. Tento proces umožnily změny součástkové základny, která přešla od elektronek přes tranzistory k integrovaným obvodům, od vakuových snímacích elektronek k CCD snímačům, od práce s filmovým materiálem k magnetickému záznamu, od střihání filmu a magnetického pásku nůžkami po automatické montážní systémy magnetického záznamu počítačově řízeným synchronním přepisem, od analogového signálu k digitálnímu a od záběrové technologie typické pro film k multizáběrové a sekvenční technologii, které jsou typické pro televizi.

Prameny a gründleři – 1936 až 1945

Traduje se, že první televizní vysílání bylo zahájeno za účasti královské rodiny v Anglii těsně před válkou. Je však pravda, že vedoucí postavení ve vývoji televizní techniky v Evropě měla německá firma Fernseh AG, která již v průběhu berlínské olympiády 1936 předvedla pokusné vysílání a pravidelně vysílala v normě 441 řádek ze svého berlínského studia v letech 1938 až 1940. Válka samozřejmě všechno změnila. Firma začala řešit vojenské úkoly a přesto, že v roce 1929 začínala se čtyřmi zaměstnanci, ke konci války jich měla již tři sta dvacet. Pro vznik televize na našem území se potkalo několik mimořádně příznivých podmínek. Plošné bombardování Berlína přinutilo firmu Fernseh v roce 1943 k přestěhování části podniku včetně zaměstnanců do Dolní Smržovky a podnik Zentralstelle für Röhrenforschung do nedalekého Tanvaldu na severu Čech, tedy do tehdejších Sudet. Vedoucí pracovníci firmy kromě práce pro armádu začali uvažovat o televizi po válce a rozhodli se, že dosavadní německá norma 441 řádků je překonaná. Stanovili nový standard 625 řádků používaný dodnes. Když se fronta přiblížila, pokusilo se asi 15 předních odborníků dostat do Rakouska a vypravilo tam též nákladní vlak se zařízením převážně pro vakuovou techniku.

Podnik v Dolní Smržovce v roce 1945 převzaly čsl. orgány a přejmenovaly na Telvid. Informace o jeho existenci se rychle šířily. Začalo se angažovat Ministerstvo národní obrany, Ministerstvo průmyslu, Čs. rozhlas a sovětská armáda, která hned vyslala do podniku své experty. Byla též dohodnuta stáž 25 čsl. odborníků, kteří tak ke svému překvapení poprvé na malé obrazovce uviděli televizní obraz. Jednoho rána v prosinci 1945 však nebyli stážisté do podniku vpuštěni a sovětská armáda začala podnikové vybavení nakládat na vagony. Co se jí nezdálo, vyhazovala oknem. Ústav v Tanvaldu zůstal naštěstí ušetřen. Po různých peripetiích se zrekvírované stroje a přístroje ze Smržovky dostaly do objektu poblíž Leningradu, kam doputovalo také zařízení z berlínského závodu firmy. Co bylo nejdůležitější, byli sem odvezeni také němečtí specialisté, kteří následně spolupracovali na vybudování televizního střediska v Moskvě. Do Německa se vrátili až po roce 1950. Část přešla do Betriebslaboratorium für Rundfunk u. Fernsehen ve východním Berlíně a část do právě se obnovující firmy Fernseh v Darmstadtu.

Vlastními silami – 1945 až 1948

Odvoz zařízení ze Smržovky způsobil nejprve velké rozčarování a někteří stážisté se rozjeli domů. Armáda však zřídila v Tanvaldu vojenský technický ústav a pod jeho křídly začala skupina mladých nadšenců vyvíjet televizi vlastními silami. Pracovníci firmy Fernseh tak zaseli svou koncepci televize v Rusku, východním i západním Německu a také v Československu. Nešlo jen o standard 625 řádek, který se v Evropě začal používat a normotvorné organizace ho post festum uznaly, ale i o snímací elektronky, a jak uvádějí pamětníci, i koncepce režijního zařízení byla v uvedených státech velmi podobná. Kritickým článkem vývoje vlastního televizního zařízení byly snímací elektronky. Naštěstí se v krátké době ukázalo, že vlak poslaný ke konci války do Rakouska je z větší části ještě na našem území, a tak byl brzy k dispozici sklářský soustruh, pece, vývěvy a čisté chemické látky potřebné pro vývoj snímacích elektronek a obrazovek. Také se podařilo zajistit omezené množství snímacích elektronek ještě z produkce firmy Fernseh, hlavně z vojenských televizních systémů zvaných See Dorf. V průběhu roku 1946 byl v Tanvaldu uveden do chodu synchronizátor a zatím nedokonalá televizní kamera. V roce 1946 a 1947 dorazily posily z čsl. rozhlasu a průběh prací se velmi zrychlil. Výjimečná příležitost pro mladé lidi vedla k mimořádnému pracovnímu nasazení a výsledky se dostavily. Vakuová skupina vyrobila 25 pravoúhlých obrazovek s úhlopříčkou 30 cm pro televizní přijímače. Je nutno přiznat, že snímací elektronky vlastní produkce byly k dispozici až daleko později.

Pracovalo se na vývoji systému se dvěma superikonoskopovými kamerami, dvojitým synchronizátorem, režijním zařízením, elektronickým monoskopem a obrazovým vysílačem o výkonu 1 kW pracujícím na kmitočtu 62 MHz. Ze zvukového kanálu se připravoval pouze kmitočtově modulovaný vysílač zvuku pracující na kmitočtu 45 MHz a pro potřeby předvádění byl doplněn mikrofonem se zesilovačem. Současně probíhal vývoj a výroba 25 ks televizních přijímačů superhetového typu. V zařízení byl použitý převážně inkurantní materiál, tedy to, co zbylo po armádě.

MEVRO a XI. všesokolský slet – 1948 až 1949

Úkol byl úspěšně dokončen v březnu 1948 a zařízení po slavnostním předvedení v Tanvaldu převezeno do Prahy na Mezinárodní výstavu rozhlasu zvanou MEVRO. Bylo vystaveno a uvedeno do provozu v objektu vedle bývalého Veletržního paláce na místě, kde je dnes Parkhotel. Vedle obrazové režie se objevila i zvuková režie, kterou dodaly Laboratoře zvukové techniky rozhlasu. Vysílal se improvizovaný diskusní pořad s auditoriem. Poprvé se tak mohla s televizí seznámit široká divácká veřejnost. V červnu roku 1948 bylo zařízení převezeno na Strahov a instalováno v prostoru hlavní tribuny sletového stadionu. Cílem bylo vysílání průběhu XI. Všesokolského sletu. Vysílače spolu s anténami byly umístěny na Petříně ve vojenském objektu a obrazový signál přiveden speciálně korigovaným koaxiálním kabelem dlouhým téměř 1000 m. V budově Rozhlasu a na různých místech ve středu Prahy bylo v předváděcích místnostech instalováno 25 TV přijímačů a podle odhadu televizní obraz vidělo asi 20 000 diváků. Bylo to první poválečné veřejné televizní vysílání v Evropě. Uspokojivý příjem byl hlášen i z Krkonoš. V roce 1948 bylo zařízení znovu vystaveno na podzimním a v roce 1949 na jarním Pražském vzorkovém veletrhu.

První profesionální zařízení – 1948 až 1952

Navrátilci z Tanvaldu se v roce 1948 sešli v Dejvicích v budově bývalé Askánie a spojili se s laboratořemi rozhlasové techniky přestěhovanými z Vinohrad. Do vínku dostali televizní zařízení z Tanvaldu včetně 2 kamer a 25 televizorů. Instituce měla postupně několik jmen, až po letech se ustálil název Výzkumný ústav rozhlasu a televize, déle jen VÚRT. Armáda si podržela některé (hlavně vedoucí) pracovníky, takže kolektiv se dost zmenšil. Úkolem bylo na základě dosavadních zkušeností vyvinout další generaci televizního studiového zařízení se zlepšenými obvody a zlepšenou mechanickou konstrukcí. Snímací elektronky do kamer a elektronický materiál byly stále převážně inkurantního původu. Nová úloha byl filmový snímač. Šlo se zdánlivě jednodušší cestou, tedy spojením standardního filmového projektoru 2 x 35 mm s kamerou. Snímací elektronka superikonoskop však nemá potřebnou setrvačnost a projektor i obvody kamery bylo nutno značně upravit. Při této koncepci lze dosáhnout pouze použitelné kvality obrazu.

Příprava pravidelného vysílání – 1952 až 1953

Na základě usnesení vlády v roce 1952 byl zahájen vývoj televizního vysílače, vývoj směrového spoje, vývoj snímacích elektronek, vývoj a příprava výroby televizorů, byly zahájeny práce na stavebních úpravách a výstavbě studia a byla zahájena rekonstrukce rozhledny na Petříně, kam se předpokládalo umístění vysílače. Měšťanská beseda v Jungmannově ulici v Praze se stala sídlem televize a časem přibrala i sousední objekt vyúsťující do Vladislavovy ulice. Koncepce střediska byla velmi zjednodušená. Vzhledem k tomu, že pracovníci ústavu dokončili vývoj nového televizního zařízení, byla zahájena jeho výroba a následná instalace podle projektu vypracovaného spolu s pracovníky Spojprojektu. Bývalý taneční sál se stal studiem A o rozloze 200 m2, ze kterého se vysílaly inscenace a zábavné pořady. I hlasatelka před naaranžovanou záclonou zprvu sedala ve stejném prostoru. Ve studiu byly dvě superikonoskopové kamery vybavené již karusely se čtyřmi objektivy. Jedna kamera sloužila jako teplá rezerva. Dostatečně dlouhý kamerový kabel byl zhotoven navlékáním dílčích kabelů do hadic k vysavači. Od těch dob ambiciózní dívky toužící po televizní kariéře, ale zatím pouze poponášející kamerový kabel za pojíždějící kamerou, se nazývají „ocasnice“.

Režijní zařízení bylo vedle studia v odděleném prostoru za sklem. Technické zázemí bylo soustředěno v tzv. technické kontrole v prvním patře. Uprostřed stály tři stojany s dvojitým synchronizátorem, osciloskopem a přepínací skříní. Dále stojan s monoskopem, vedle svírkové pole a monitor. V dalším stojanu byly dva přejížděcí synchronizační zesilovače, dále stojan filmového snímače a stojany pro zpracování signálu kamer. Ve stojanech byl dostatek rozdělovacích zesilovačů. Každá kamera měla vlastní seřizovací pult, kde bylo možno nastavit parametry snímací elektronky a signálu. Uprostřed místnosti proti monitoru stál technický stůl s dorozumíváním a telefony. Na věži na střeše pak směrový spoj pro přenos signálu do vysílače na Petřín. Technická kontrola tak soustřeďovala provozní ovládání, odbavovací a předávací pracoviště. Odbavování se řídilo šňůrovým přepojovačem bez odbavovací režie.

Ostrý start – 1953

Večer na Prvního máje roku 1953 bylo zahájeno pravidelné zkušební vysílání televize. Pracovníci ústavu do poslední chvíle zkoušeli a opravovali televizní zařízení. Pak zasedli jako jeho obsluha, a jak se říká, vyjeli program. Před tím přišel pan František Filipovský jako první hlasatel s dcerou, tehdy ještě malou holčičkou, aby to taky viděla. Do posledního okamžiku se nevědělo, zda se bude jenom vysílat z filmového snímače předtočený pořad, nebo zda se pojede také ze studia, nakonec došlo k obojímu. První vysílání proběhlo bez poruchy a ukázalo, že Československo je v této oblasti na evropské úrovni. U omezeného počtu televizorů roztroušených v různých institucích a u prominentů se mačkali diváci. Začala éra závislosti národa na televizní obrazovce, zatím však pouze pro vyvolené. Protože se do zahájení vysílání nepodařilo rozjet sériovou výrobu televizorů, byly dovezeny též sovětské přijímače Leningrad s obrazovkou 16 cm, vyráběné licenčně v NDR.

V sále nad studiem se sešli účastníci slavnostního zahájení a již v průběhu vysílání měli dobrou náladu. Když byli po skončení vysílání pozváni také ti, co je zajišťovali, zbylo na každého už jen půl párku. Jeden mumifikovaný exemplář visel 40 let ve VÚRT jako symbol. Bylo nutno pokračovat ve vysílání i když zatím jen tři dny v týdnu. Pracovníci ústavu se postupně z provozu vytratili a ten byl nucen postavit se na vlastní nohy. Znamenalo to nejen stabilizaci technických pracovníků provozu a údržby, ale i vytvoření celé organizace televize. Programový štáb byl zpočátku společný, časem však vznikly samostatné redakce pro filmové, literárně-dramatické, zábavné, sportovní a zpravodajské vysílání, včetně řady podpůrných útvarů. Hlavní redakce, ze které se ostatní oddělily, měla na starosti kompozici denního programu. Vysílaly se hlavně filmy, ale i vlastní programy se převážně natáčely na film a ten se pak odvysílal z filmového snímače. Takový postup byl v televizi dominantní přes 15 let a zasahoval až do éry barevné televize. Přelom nastal až příchodem kombinace televizního magnetického záznamu s počítačově řízeným elektronickým střihovým systémem.

V roce 1953 sice byla možnost natočit pořad nebo inscenaci živě, obvykle však za dramatických okolností. Hercům se především roztékalo líčení velkým horkem, protože bylo nutno nasvítit 1000 luxů na scéně. Program se musel odvysílat v jednom tahu bez přerušení, to vše v jedné místnosti. Jestliže zařízení vysadilo, někdy byl na obrazovce nápis s omluvou, jindy tma. Po skončení inscenace bylo možno přepnout na kameru s hlasatelkou sedící ve stejném studiu, nebo se mohl spustit film. Žádný div, že režiséři raději pracovali s filmem.

Televizory – 1952 až 1968

Vývojem prvního televizoru byl pověřen Výzkumný ústav pro sdělovací techniku, krátce VUST. Úvodní jednání proběhlo v srpnu roku 1952 a v květnu 1953 bylo zahájeno vysílání. V tomto v šibeničním termínu nebylo možné vyvinout a vyrobit obrazovky a na jejich základě pak televizor. Jediným východiskem byly kulaté radarové obrazovky s průměrem stínítka 25 cm, ve kterých však musel být použit luminofor s krátkým dosvitem. Televizor byl jednokanálový bez použití superhetového principu. Konstrukčně byl rozdělen na 4 části, které bylo možno vyvíjet nezávisle. Pro zkoušení nového televizoru byl zapotřebí televizní signál. Pracovníkům VUST se podařilo objevit původní televizní řetězec z Tanvaldu, který byl ve velmi zbědovaném stavu uložen na půdě velkostatku Kokešov u Pardubic patřícím vojákům. Po vyhnání myší, oprášení a obnovení překousaných spojů bylo zařízení uvedeno do provozu a doplněno vysílačem 10 W. Systém byl potřebný hlavně pro ověřování synchronizace televizorů. Výrobou byla pověřena Tesla Strašnice, která také na vývoji participovala. K termínu zahájení vysílání se však podařilo vyrobit v první sérii pouze 30 a v druhé 100 ks. Od října 1953 již výroba dodávala 50 ks denně. Celkem se těchto televizorů v základní a zlepšené verzi vyrobilo přes 200 000 ks. Šum na obrazovce inspiroval neznámého autora z lidu k názvu „blešinec“.

Následně se ve vývoji Tesly Strašnice, ale později i Tesly Pardubice pracovalo na televizorech s obdélníkovými obrazovkami větších formátů. Obrazovky pro tento program vyvíjel Výzkumný ústav pro vakuovou elektrotechniku a vyráběla Tesla Rožnov. Problém byla velká cena, malá stabilita a hlavně z počátku extrémně malá spolehlivost. Labutí písní tohoto programu ve Strašnicích byl televizor Ametyst, který měl obrazovku s úhlopříčkou 36 cm a vychylovacím úhlem 90°, kompenzaci skupinového zpoždění v mezifrekvenčním zesilovači, skříň navrženou od výtvarníka a hlavně dobrou spolehlivost. To byl nejlepší televizor tuzemské výroby z éry černobílé televize. Pak došlo k delimitaci vývoje i výroby televizorů do nově vzniklého podniku Tesla Orava, kde nechala na sebe kvalita chvilku čekat.

Rozvoj technického vybavení – 1953 až 1971

Zařízení instalované pro zahájení vysílání samozřejmě nestačilo rychle se rozvíjejícím nárokům na provoz. V průběhu následujících 18 let byla Měšťanská beseda přebudována na televizní středisko se všemi náležitostmi. Znamená to, že měla prostředky pro televizní inscenaci, nebo zábavný pořad, prostředky pro zajištění přenosů, pro zpravodajství, pro odbavování pořadů a pro zprvu primitivní dabing. K tomu potřebné podpůrné provozy, archivy, redakce a administrativu. Technické vybavení se postupně rozšiřovalo. Především začal vysychat zdroj inkurantních snímacích elektronek, naštěstí byly záhy k dispozici superikonoskopy z produkce Výzkumného ústavu vakuové techniky. Několik superikonoskopů velkého rozměru sovětského původu bylo montováno pouze do filmového snímače. Kuriózní bylo upevnění snímací elektronky sádrou a její výměna byla velmi neoblíbená práce. V televizním výzkumu se ještě před rokem 1953 pracovalo na vývoji přenosového vozu se čtyřmi superikonoskopovými kamerami, režijním zařízením a malým směrovým spojem. Ten byl schopen dopravit signál na Petřínský vysílač. Odtud byl však poslán dalším směrovým spojem do Besedy, prošel odbavovacím zařízením a pak znovu spěchal směrovým spojem na Petřín do vysílače.

Vůz byl dokončen v roce 1955 a uskutečnil se z něj památný první přenos ze Zimního stadionu na Štvanici z hokejového utkání ČSR se švédským klubem IF Lexant. Vysílání hokeje způsobilo, že televizory se staly ihned nedostatkovým zbožím. Přenosová technika otevřela nové možnosti. Ještě v témž roce následoval přenos Prodané nevěsty z Národního divadla a přímé přenosy ze Spartakiády. Úspěšný vývoj dálkového směrového spoje pak umožnil propojení televizních středisek v Praze, Ostravě, Brně, Bratislavě, Banské Bystrici a v Košicích. Současně došlo k propojení s Eurovizí a Intervizí. V roce 1957 se uskutečnil přenos Mistrovství Evropy v boxu do sítě Eurovize. V Besedě také postupně přibývalo zařízení. Byla dodána třetí kamera a s příslušnými úpravami spojena coby filmový snímač s dalším, v tomto případě 16mm projektorem. Časem vzrostl počet kamer ve studiu na tři a práce nimi se začala podobat televiznímu vysílání. Ve filmovém snímači byl jeden ze dvojice projektorů 35 mm nahrazen projektorem 16 mm.

V roce 1956 bylo konečně v Besedě vybaveno odbavovací pracoviště režijním zařízením. Bylo dokonce dvojité, druhé tvořilo teplou rezervu. Zdvojování systémů bylo v této éře jednou z mála cest, jak udržet vysílání v nepřetržitém chodu. Odbavovací režie byla společná pro obraz i pro zvuk, měla šest trvale kontrolovaných vstupů a možnost plynulého utlumení signálu, přepnutí ve tmě a následného vyjetí. Hlavní redakce spolu s odbavováním se pak staly páteří televizního provozu. Od společného technického provozu televize se oddělilo zpravodajství. V roce 1956 bylo postaveno zpravodajské studio HB 2 s vlastním režijním zařízením. To umožnilo vznik Televizních novin. V souvislosti s tím vznikla ještě hlasatelna HB 1 pro čtení mluveného slova jako doprovod k běžícímu filmu. Zpravodajství se specializovalo na používání 16mm filmu, protože kamery 35 mm byly pro ruční provoz moc těžké. Dalším důležitým mezníkem byla snímací elektronka typu kvantikon, kterou vyvinul Výzkumný ústav vakuové techniky. Její poměrně velká setrvačnost ji předurčovala pro filmový snímač. Prvý stroj s projektorem Meopton 16 byl dodán do zpravodajství v roce 1956. Říkalo se mu masna, protože měl bílá dvířka jako lednice. Byl to však první filmový snímač v Evropě s tímto typem snímací elektronky. Následně bylo odbavování vybaveno několika filmovými snímači vyvinutými ve Výzkumném ústavu rozhlasu a televize a vyrobenými v Tesle Radiospoj. Byla to vždy dvojice projektorů 35 nebo 16 mm s jednou kvantikonovou kamerou.

Ve VURT bylo vyvinuto přenosové zařízení nové koncepce a s ní nový přenosový vůz se čtyřmi superortikonovými kamerami. Také autobus byl již moderní konstrukce. Tesla Radiospoj krok za krokem dodávala tuto novou technologii. V šedesátých letech měla televize v Praze již několik přenosových vozů. Jednoho dne byl postaven na dvůr Měšťanské besedy nový přenosový vůz a jeho kamery umístěny ve studiu. Pak bylo možno demontovat stávající zařízení a nahradit stejným, jako bylo ve voze. Po vyzkoušení nové instalace byl přenosový vůz odstaven a studio A mělo nové vybavení. Vznikla další pražská studia: Plodinová burza a kino Skaut. Z Plodinové burzy, později z Kavčích hor se počátkem sedmdesátých let začal odbavovat druhý program. Ve VURT byla dále vyvinuta nová generace studiového zařízení a připravena jeho výroba v Tesle Radiospoj. Uskutečnily se pouze ojedinělé dodávky mimo Měšťanskou besedu, protože přikvačila éra tranzistorizace.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *