50 let televize – část IV.

Vývoj kamer pro barevnou televizi byl jedním z posledních pokusů realizovat v televizi vlastní intelektuální základnu. První dva typy kamer se dostaly do výroby i do provozu a odsloužily si svoji existenci. Třetí se dočkal pouze ověřovací série a čtvrtá kamera pracující již se CCD snímači jen prototypu. Přes politicky proklamovanou podporu vlastního průmyslu zvítězily osobní zájmy a nekorektní praktiky, kterým nebylo možno čelit. Po otevření hranic byly český výzkum, vývoj a výroba určeny pod kytičky. Posledních 30 let byla televize připoutána gumovým lanem k politickému vývoji a pohyb jednoho tahal za druhého partnera. Televize významně přispěla k sametové revoluci a po jejím skončení se začala poměrně úspěšně restrukturalizovat. V roce 1993 vznikla rozpadem federálního uspořádání Česká televize, a následně bylo za prodej Měšťanské besedy dostavěno středisko na Kavčích horách. Nyní má vlastně přebytek studiových kapacit. V Měšťanské besedě vzniklo středisko pro první komerční televizi Nova. Její ředitel předvedl, jak může podbízením nejširším diváckým vrstvám dosáhnout nejlepší sledovanosti a tím nejvyšší cenu reklam s minimem pracovníků. Spojení se zahraničním kapitálem mu však bylo osudné. Kromě Novy vznikla televize Prima a řada dalších kabelových chrličů. Devadesátá léta přinesla orientaci na záznam typu Betacam a následně důslednou digitalizaci studiové techniky. V současné době se připravuje pravidelné digitální vysílání pozemními vysílači.

Kamery pro barevnou televizi

Počínaje rokem 1970 proběhla ve VÚRT studijní etapa vývoje flyingspotového diasnímače, flyingspotového filmového snímače, kvantikonového, později plumbikonového filmového snímače a postupně i dvou typů vidikonových kamer. Tyto práce a realizace experimentálních vzorků velmi usnadnily následný vývoj prototypů určených již pro výrobu v Tesle Radiospoj. V roce 1972 byl zahájen vývoj barevné kamery TKP 305 osazené třemi plumbikony o průměru 30 mm. Její součástí byl v té době nový systém krytí složkových obrazů s nezávislým nastavováním v jeho různých částech, včetně rohů. V kamerách zahraničních výrobců se podobné korekce začaly objevovat až o 3 roky později. Vychylovací cívky byly před montáží měřeny automatickým zařízením a na počítači vybírány trojice s optimálním krytím. Počítač porovnával všechny kombinace a při každé modeloval reálné seřizování v kameře. S kamerami TKP 305 byl zahájen studiový provoz barevné televize na Kavčích horách inscenací Drdovy pohádky Hrátky s čertem a později natočením úspěšného seriálu Nemocnice na kraji města. Kamera TKP 305 nebyla vzhledem k váze a rozměrům vhodná pro přenosy. Vývoj ve VÚRT pokračoval dalším typem s označením TKP 306 a kamerová jednotka byla vyvíjena v Tesle Radiospoj. Funkční vzor nového kamerového řetězu prošel tvrdými zkouškami při přenosech z Tatranského poháru v roce 1979. Těmito kamerami byly vybavovány přenosové vozy a od roku 1983 i studia. Bylo jich vyrobeno přes 100 kusů a poslední z nich byly používány až do roku 1996. V souladu s celosvětovým trendem začal v roce 1982 ve VÚRT vývoj malé univerzální kamery TKP 308 s plumbikony o průměru 18 mm. Kamera měla řadu nových perspektivních obvodů pro zajištění kvality a stability signálu. To už ale byla celková situace tomuto vývoji nepříznivá. Nebylo možno počítat s účastí vývojových složek Tesly Radiospoj a nebylo ani jisté zavedení do výroby v tomto závodě. Argumentem byl nedostatek devizových prostředků, přestože devizové nároky nového typu byly nižší než u vyráběné kamery TKP 306. ČST odmítla ze svého devizového přídělu na výrobu přispět. Vývoj byl s nadměrným úsilím dokončen v roce 1986, kdy byla kamera předvedena na Kavčích horách. Tahanice o devizové prostředky a nerealizovaná spolupráce s NDR, která prostředky nabízela, ale nebylo je možno převést, způsobila, že se nakonec vyrobilo jen 10 ks těchto kamer. Většina se dostala do televize mimo Prahu a do Umenovedného ústavu v Bratislavě, který poskytl část deviz. Řešitel kamer ve VÚRT se nechtěl vzdát a v letech 1987 a 1988 realizoval plně funkční laboratorní vzor kamery se CCD senzory typu frame transfer, jejichž výroba se chystala v Tesle Piešťany. Pro dosažení studiové kvality bylo nutno dořešit ještě hlavně mechanické problémy jako lepení senzorů na hranol a další. Kamera s jmenovala TKP 308 a svými rozměry, hmotností a kvalitou obrazu nezaostávala za obdobnými zahraničními kamerami. Celkové podmínky pro výzkum a vývoj se postupně zhoršovaly. Stárnoucí a početně se zmenšující kolektiv kamerových specialistů ve VÚRT se nedařilo doplňovat mladými perspektivními inženýry. V roce 1987 byla kamera předvedena studentům specializace zvuková a obrazová technika FEL ČVUT. Představa, že kamera vzbudí zájem o práci v tomto oboru, byla zcela naivní. Nadšení, se kterým přistupovali k vývoji mladíci v padesátých a šedesátých letech, a některým to vydrželo až do důchodu, se patrně již nemohlo opakovat. Tak byly práce v roce 1990 zastaveny.

Trochu školení z politické ekonomie

Před válkou patřilo Československo mezi 10 států s nejvyspělejším průmyslem. Konec války přinesl nečekaný rozvoj různých oblastí elektroniky, kdy vznikaly pod patronací státu úspěšná vývojová pracoviště podobně jako v televizi. Začal se rozbíhat rozsáhlý a úspěšný elektronický průmysl. Po každé válce se politické spektrum otáčí doleva a v Československu to bylo zvlášť výrazné. Přispěla k tomu předválečná mediální a kulturní sféra salonním levičáctvím Osvobozeného divadla, literatury a částí filmové tvorby. Mnichovská dohoda přinesla velké rozčarování a též komunisty podporované pošilhávání po velkém bratrovi a ochránci. Média zcela selhala, většina lidí nechápala, že Sovětský svaz je spálená země s nefunkčním modelem centrálně řízeného hospodářství a nesrovnatelně nižší životní úrovní. Že je to sice náš spojenec, který stál na správné straně fronty, ale že jeho politický systém je ještě horší než německý nacismus. Gestapo si hrálo na spravedlnost, zatímco stalinským heslem bylo: „Je jedno koho seberete, stejně jsou všichni proti nám.“ (A. Solženicyn) Ještě před rokem 1948 došlo ke znárodnění bank a velkých podniků a lidem se líbilo, že státní úředníci se o naši životní úroveň postarají. Ve skutečnosti, jak řekl Vaculík: „Po roce 1948 vše, co bylo v hospodářské oblasti dosaženo, bylo nutno na systému vyvzdorovat.“ dodávám: „…a pak si k tomu strana stoupla a prohlásila, že je to její dílo.“ Uplatňování vedoucí úlohy strany při obsazování hospodářských funkcí spolu s centralizací řízení způsobilo, že přes velké úsilí pracovníků vývoje a výroby po dobu padesáti let nebylo v roce 1995 žádné televizní zařízení vyvinuté a vyrobené v Československu pro televizi přijatelné. Pád hospodářské izolace přinutil náš průmysl ke konfrontaci a tak šel pod kytičky. Hospodaření televize za socialismu mělo svá specifika. Peněz nebylo nikdy dost, ale jak se pravilo v odpovědi Rádia Jerevan: „U někoho budou a u někoho nebudou.“ Ústřední ředitel vždy pod záminkou vlivu na veřejné mínění vymohl devizové prostředky. Vše bylo formálně zcela v pořádku. Celý organismus však byl prorostlý nekorektními praktikami a politickými lobby pro získání výhodných postavení a zakázek. Nemohu prokázat korupci ve prospěch zahraničních dodavatelů, ale veřejně se o ní mluvilo. Vedoucí pracovníci se měli jako v žitě a nikdo na ně nemohl. Když byl v sedmdesátých letech ústřední ředitel po autonehodě se svým Audi v nemocnici, jeho náměstek vymohl výjimku, aby chudák pobíral plný plat a ne jen nemocenskou. Měl málo peněz a mnoho starostí, např. podle organizačního řádu musel přímo řídit balet ČsT. Ve vrcholném stadiu, kdy kromě Kavčích hor v Praze byla realizována střediska v Ostravě, Brně, Bratislavě, Banské Bystrici a v Košicích, pracovalo pro televizi v zaměstnaneckém nebo smluvním poměru přes 20 000 lidí.

Výpočetní technika a automatizace

Od začátku sedmdesátých let začalo v televizi zavádění výpočetní techniky. V souladu s tehdejšími tendencemi a technickými možnostmi bylo budováno výpočetní středisko v centrální koncepci. Společná datová základna a příprava dat off-line vedla k tomu, že data se musela administrativně připravovat, kontrolovat, zavádět do systému a časová konstanta odezvy byla řádově týden. O administrativní úspoře nemohla být řeč a tuhost systému vylučovala jakoukoli operativu. Problém byl také v tom, že k dispozici byly pouze počítače vyvinuté na bázi IBM 360, tzv. jednotná řada určená pro sálová výpočetní střediska. Ve světě se již zaváděla technika umožňující práci v reálném čase, ale o tom nechtěl nikdo slyšet. V sedmdesátých letech přišel na oponenturu návrhu přechodu na práci v reálném čase náměstek ústředního ředitele pro techniku ekonomiku a správu, s úsměvem řekl několik frází a odešel. Zvítězil konzervativní postoj. Teprve příchod osobních počítačů v devadesátých letech práci v reálném čase umožnil. Je nutno uvést, že osobní počítač, na kterém vznikl tento text a slouží jen jako inteligentní psací stroj, má ve všech směrech lepší parametry než sálový počítač EC 1050, k jehož instalaci jako vrcholu techniky televize za socialismu dospěla. Problém se dostal do jiného rozměru, protože dnes jsou počítače prakticky na všech pracovištích a většina je zapojena do sítě. Přesto řada uživatelů na Kavčích horách stále protestuje, že to nedělá to, co je zapotřebí. V sedmdesátých letech postavila NHK v Japonsku na zelené louce televizní středisko, ve kterém všechnu organizaci a administrativu v reálném čase řešil počítač IBM 360 propojený s řídicím počítačem pro odbavování a manipulaci televizními záznamy. Dlouho se v televizi o těchto vysoko umístěných hroznech mluvilo a psalo. Snaha automatizovat stávající technologii byla nesprávná, protože výrobci televizní studiové techniky místo toho postupně dodávali dílčí automatizované systémy např. střih magnetického záznamu a dabing. Pak se začaly objevovat procesory v kamerách, režijních zařízeních, záznamových strojích a nakonec se objevilo i automatické odbavování. Česká firma bývalých pracovníků VÚRT dokázala dodávat a exportovat řídicí software automatizovaného odbavování včetně interface pro řízení jednotlivých strojů. Stojí za zmínku, že jak ČT, tak i Nova používají pro zakládání kazet Betacam do odbavování systém Odetix, který obsahuje regál s kazetami označenými čárovým kódem. Podle vysílacího plánu je automaticky zakládá do stroje a výstupní signál jde na vstup odbavovací režie. Odbavení je pak plynulým vysíláním jednotlivých pořadů nebo může režisér do jeho průběhu zasáhnout.

Televize na pozadí politického vývoje posledních třiceti let

Vývoj Československa v roce 1945 ovládalo zanícené politické přesvědčení. V 1948 byla politická příslušnost pro nejméně polovinu straníků už jen výtahem na výsluní kariéry. Po roce 1971 opravdu o žádné přesvědčení nešlo. Normalizace v televizi začala politickou čistkou a vynesla na hladinu všelijaké existence. Nakonec si našla zástupný politický problém, federalizaci. Slovenští nacionalisté chtěli ještě větší vliv ve státě. „Kdo eště nebol v Prahe riaditelom, lebo námestníkom, nech sa dostaví na Národný výbor, autobus odchádza o 16. hodině.“ Výsledkem byla federální struktura televize s ústředním ředitelstvím na Kavčích horách a dvě národní televize. Způsobilo to pouze růst administrativy. Následovalo dvacet let těžby z rychlé změny kabátu. Dalším mezníkem byla sametová revoluce v roce 1989 a televize její průběh velmi urychlila. Po událostech na Národní třídě vzniklo v garážích na Kavčích horách diskusní fórum, které zasedalo až do pádu vlády bývalého režimu. Žijeme v době, kdy revoluce a války probíhají pod on-line dohledem televizních diváků. Televizní zpravodajství dalo národu najevo, že to půjde, a ono to šlo. Následoval rozpad státu na dvě republiky a zánik federální struktury. Od roku 1990 stála televize před úlohou vnitřní restrukturalizace. Provedla výběrová řízení na vedoucí pracovníky, došlo k redukci počtu zaměstnanců, zavedla nový ekonomický způsob řízení výroby a prodala Nově Měšťanskou besedu. Za to dokončila výstavbu Kavčích hor a následně digitalizovala studiovou techniku. Výsledky byly úspěšné, i když ne beze zbytku. Nyní má nadbytek studií, protože dnešní kamery umožňují jednoduše natáčet v reálných exteriérech a interiérech. Nejslabší je patrně redukce počtu pracovníků. Již Parkinson napsal: „Je jednodušší a levnější vybudovat nový podnik na zelené louce než transformovat dosavadní.“ Česká televize se stala veřejnoprávní institucí a její poslání je v přímém rozporu se sledovaností. Bohužel významná část národa se raději dívá na thrilery a jihoamerické telenovely. Zásadně se změnily všechny dodavatelsko-odběratelské vztahy a ceny. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání jako nadřízený orgán televize ustavený parlamentem se ukázala být nekompetentní. Politické strany do ní prosazují stále nové lidi, kteří mají být nezávislí na televizi, ale nezapřou svoji pupeční šňůru. Hlavně nemají praxi s řízením velkých podniků, jejich transformací, o ekonomii nemluvě, a o tom, jak se v praxi naplňuje veřejnoprávní statut, mají naivní představy. Ředitel má být ve funkci tak dlouho, aby opakovaně viděl výsledky svých rozhodnutí a pohyby kormidla byly kompetentní. Jeho loď musí být schopna projet mezi úskalími a nabrat správný kurs. Přijde-li ředitel zvenku, je potřebná doba dvojnásobná. Ukázkové bylo dosazení na toto místo mladíka bez zkušeností s řízením velkého podniku, který nikdy v televizi nepracoval, angažoval se nákupem drahých automobilů a dosazením svého zahraničního přítele, který nebyl Čech, do funkce šéfa programu. Další pokus o výběr ředitele byl ještě horší a způsobil, že televize ho i jeho lidi nepřijala. Pořádaly se bouřlivé demonstrace na Václavském náměstí. Situace není dobrá a vede k tendencím veřejnoprávní televizi privatizovat. To je samozřejmě nesmysl, ale nikdo neví, jak se dohodnout na člověku, který bude mít odvahu propustit další třetinu zbytečných zaměstnanců, nebude utrácet za expertizy, a přitom naplní smysl veřejnoprávní televize. Zatím dluhy rostou každým dnem. Hospodaření televize je vlastně obrazem hospodaření státu.

Šachy s vysílacími okruhy pozemních vysílačů

V současně době se u nás pozemními vysílači šíří čtyři televizní programy. Jsou to dva programy České televize ČT 1 a ČT 2, televize Nova a televize Prima. Na začátku se od roku 1953 vysílal pouze jeden černobílý program zvaný ČsT 1 a k němu byla vybudována síť vysílačů s celostátní působností. V roce 1975 došlo k jeho obarvení v soustavě SECAM a pak nesl označení F1. V roce 1993 přepustila Česká televize tuto již trochu zastaralou vysílací síť Nově a její slovenskou část převzala Slovenská televize. Mezitím byl vybudován nový vysílací okruh pro druhý program. Od roku 1970 vysílal černobíle s označením ČsT 2 a obarven byl v roce 1973. Nesl označení ČTV. V roce 1992 přešlo toto vysílání na normu PAL a od roku 1993 se na tomto okruhu vysílá první program ČT 1. Počínaje invazí v roce 1968 začal rusky ilegálně vysílat v normě SECAM vysílač s dosahem hlavně v Praze. Po sametové revoluci přešel na vysílání třetího programu v normě PAL s označením OK3. Po rozdělení Československa se přejmenoval na ČT 3 a v roce 1994 začal vysílat druhý program s označením ČT 2. Televize Premiera si vybudovala vlastní vysílací okruh převážně v rámci budov vysílačů postavených kdysi pro vysílání programů Československé televize. Je nutno podotknout, že vysílací síť televizi nepatří.

Digitalizace studiové techniky a příprava digitálního vysílání

V devadesátých letech došlo k důsledné digitalizaci studiové techniky na Kavčích horách podle doporučení ITU-R BT.601. Používají se složkové digitální režie, multikanálová digitální triková zařízení a kamery CCD. Centrální rozvod signálu má SDI přepojovač 64 vstupních x 64 výstupních signálů. V oblasti magnetického záznamu zvítězil Betacam SP a přechází se na digitální Betacam i ve zpravodajství. Celý vývoj směřuje k provozu na bázi rozprostřené diskové paměti, do které se budou zapisovat všechny pořady včetně zpravodajských ve formě souborů obsahujících obraz, zvuk i přídavná data. S pořady, jejich edicí i vysíláním se bude zacházet jako se soubory v osobním počítači, který bude mít pouze nepředstavitelně velkou paměť, bude rozprostřen do více zařízení a přístup k němu bude mít řada pracovníků. Signál je dnes distribuován v normě SDI 270 M bit/s, to zaručuje jeho mimořádnou kvalitu a stabilitu. V této formě však není vhodný pro přenos na vysílače a k divákovi protože by vyžadoval příliš velkou šířku přenášeného pásma. Firmy vyrábějící přenosová zařízení investovaly do redukce potřebné šířky pásma. Při kódování, zařízení se nazývá MPAG2, se využívá to, že s každým snímkem se nezmění obsah všech pixelů. Dokonce i švenkující kamera část obrazu pouze posouvá nebo zvětšuje či zmenšuje. Řada po sobě jdoucích snímků je zaznamenána do paměti a za celý tento blok se úplný snímek vysílá jen jednou. V intervalech mezi úplnými snímky se vysílají informace, jak chybějící snímky rekombinovat s minimem přenášených informací. Touto technikou je možno v šířce kanálu dnešního analogového televizního signálu s doprovodným zvukem přenést např. čtyři nebo i více velmi kvalitních digitálních signálů se zvukem a přídavnými daty. Digitální přenosové systémy se používají pro přenos signálu na družici a digitální družicové vysílání. Pozemní vysílače mohou být digitálně napájeny přes kabelovou síť ATM, ve které si podobně jako v internetu signál najde volnou trasu. Alternativně mohou pozemní vysílače přebírat signál z družicového vysílání a nakonec digitálně vysílat. Česká televize se svými signály ČT 1 a ČT 2 spolu s televizí Premiéra a společností Kabel plus vytvořili sdružení pro digitální družicovou distribuci. Jejich sdružený signál jde již přes satelit a současně sítí ATM. Digitální vysílání pozemními vysílači by se mělo uvést do provozu v příštím roce. Zatím se bude paralelně vysílat dosavadní analogový signál. Diváci, kteří na to mají, si koupí digitální televizory nebo předsadí dekodéry, jejichž výstup jde do televizorů již ve formě RGB. Ostatní setrvají u analogových televizorů, než jim technicky odumřou.

Komerční televize

Po roce 1990 vybudoval neúspěšný kandidát na post ústředního ředitele za podpory zahraničního kapitálu první soukromou televizi později nazvanou Nova. Jeho cílem bylo veřejnoprávní televizi ve sledovanosti převálcovat. Vysílání v roce 1994 zahájil s cca 50 zaměstnanci a po deseti letech jich neměl více než 500. To bylo možné pouze při decentrální koncepci organizace, kdy se pouze vysílá, málo vyrábí a všechno se nakupuje. Své předsevzetí podbízením vkusu nejnižším diváckým vrstvám splnil. Nova se orientuje na zpravodajství, pro které má vybudovanou celostátní síť smluvních agentur schopných operativně natočit a dodat příspěvek. Uvolněná forma zpráv, které jsou vysílány v přítmí redakce a prokládány informacemi o tom, co je ještě připraveno, ovlivnila prezentaci zpráv ostatních televizí včetně veřejnoprávní. Nova vysílá obrazové upoutávky na své automaticky odbavované pořady a nemá institut hlasatelky, která obvykle prozradí, jak ten film dopadne. Velmi silnou pákou pro oblibu Novy a sledovanost byly pravidelné a velmi vstřícné odpovědi ředitele na dopisy a telefonické dotazy diváků promísené s inteligentním komentářem veřejného dění. Takovou možnost neměl žádný politik, záviděli mu ji a trochu se jí báli. Soutěžní a zábavné pořady, publicistiku a počasí si natáčí Nova sama a filmy spolu se seriály nakupuje. Jediným kritériem je sledovanost, která je operativně vyhodnocována a vše se jí podřizuje. Během několika měsíců se Nova stala nejsledovanější televizí a zatím toto prvenství neztratila. Podbízení divákům je mimořádně kulturně kontraproduktivní. Místo toho, aby se vkus a mezilidské vztahy zlepšovaly, obojí upadá a televize Nova je za to významně odpovědná. Vedle Novy vznikla ještě televize Prima a kabelové televize šířící řadu místních i zahraničních programů, z nichž některé jsou v původních jazycích a některé dabované. Na našem území jsou přístupné též programy šířené družicovým vysíláním. Ani nemáme dost životů, abychom to všechno viděli a ještě víc zhloupli. Prima se dlouho potácela v neúnosné finanční situaci s nedostatečným technickým vybavením, dokud nedostala finanční a organizační injekci z Novy. Programově dnes představuje Prima jakýsi kompromis mezi veřejnoprávní televizí a Novou. Nejhodnotnější programy jsou většinou na ČT 2, kde řadu let ani neběžely reklamy a kde se vysílají kulturní, vědeckopopulární a publicistické pořady. Uznávám, že vysílání není příliš dramatické, sledovanost tohoto kanálu je bohužel malá. Stejný problém byl v devatenáctém století. Bylo nutno nejen postavit Národní divadlo, ale z diváků chodících dosud na obhroublé lascivní frašky vychovat diváky Národního divadla. To se podařilo, jde o to, aby televize nešla opačným směrem. Jednoho dne se ředitel Novy nepohodl s americkým investorem, který odsával všechny zisky za oceán a nechtěl slyšet o investicích ani do své dojné krávy. Tak sebral své věrné a odešel. Vysílací licence Američanovi nepatřila. Byly z toho mezinárodní arbitráže a tzv. hon na čarodějnice. Levicová vláda se úspěšného podnikatele příliš nezastala. Tak byl nakonec tvůrce celého systému z Novy vypergašen a zbyla mu hořkost, že prožil další pogrom. Jak řekl jednou odborník na lidské duše: „Nesmíš být nikdy současně slavný a bohatý, to se u nás neodpouští.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *