Zachrání geopolymery barokní Kuks?

23 Říj

Psal se rok 1974. Tehdy devětatřicetiletý francouzský chemik Joseph Davidovits se už druhým rokem zabýval chemickými reakcemi materiálů obsahujících jíl a podařilo se mu vytvořit hmotu velmi podobnou přírodnímu kameni. V tomto případě jivci. „Co by se stalo, kdybych kousek tohoto v laboratoři vyrobeného syntetického kamene zahrabal do země a podstrčil archeologům?“ zeptal se napůl žertem svých kolegů z Muzea přírodních věd v Paříži.

Odpověď jej překvapila. Analýza by nejspíš ukázala, že nejbližší přírodní naleziště takového nerostu se nachází v Egyptě! „Uvědomil jsem si, že pokud neprozradím, že nerost jsem uměle vyrobil v laboratoři, budou jej všichni považovat za přírodní kámen,“ říká dnes sedmdesátiletý celosvětově uznávaný profesor Joseph Davidovits, zakladatel a ředitel Institutu polymerů v Saint-Quentin.

Už staří Egypťané…

„Uměle vytvořený kámen je od přírodního prakticky nerozlišitelný! Objevil jsem ale něco nového?“ tázal se Davidovits. Už v roce 1889 byla přece v Egyptě objevena kamenná stéla s hieroglyfickým zápisem popisujícím proces výroby umělých kamenů. Když staří Egypťané tuto technologii znali, proč ji nepoužívali? Nebo snad ano, jen my o tom nevíme? Z odborné literatury Davidovits věděl, že měření Velké pyramidy u Káhiry, když se vědci snažili objevit tajné chodby, přineslo překvapivý výsledek. Pokus tehdy vlastně selhal. Odborníci z kalifornského Stanford Research Institute a káhirské univerzity Ain-shams použili vysokofrekvenční vlny. K jejich překvapení však bylo záření kamennými zdmi pyramidy doslova pohlcováno. Davidovits zpozorněl: vždyť takto se přece chová umělý kámen, který na rozdíl od přírodního nerostu obsahuje vodu a pohlcuje záření. Přišel s šokující teorií: Egypťané umělý kámen používali a nepostavili z něj nic menšího než pyramidy!

Experiment

Nesmysl? Možná. Fakt je, že jeho teorie řeší hned několik záhad najednou. Stále totiž neexistuje uspokojivé vysvětlení samotného stavebního postupu. Jak mohly během několika desetiletí vzniknout monumentální stavby v civilizaci, která neznala ani železo, ani bronz, dokonce ani kolo? Podle Davidovitse se Egypťané s mnohatunovými bloky vůbec nemuseli nikam tahat! Až na místo pouze vynesli mokrý písek, napěchovali ho do připravených forem, přidali potřebné přísady a o zbytek se postaralo slunce! Aby dokázal pravdivost své hypotézy, vyrobil několik takových bloků. Největší z nich vážil 4,5 tuny. Jeho teorie vyvolala mezi konzervativními egyptology doslova bouři. Ovšem existuje způsob, jak s naprostou jistotou chemicky odlišit vápenec, který by vznikl uměle, od přírodního? Odpověď zní nikoli.

Vlasy v kameni

Davidovitsovu teorii navíc podporuje řada vědců, například belgický fyzik Guy Demortier z univerzity v Namuru. Ten podrobil několik úlomků z Cheopsovy pyramidy testům nukleární rezonance a tvrdí, že zkoumané vzorky vznikly v zásaditém prostředí. Nikoli neutrálním, jakým je moře, prakolébka vápence. Existují ale i další důkazy. Hustota kamenných bloků je ve spodní části vyšší než v horní, v přírodním granitu je však všude stejná. Kromě toho obsahují bloky, ze kterých je postavena např. Cheopsova pyramida, velké množství vzduchových bublinek. Kde se ale v přírodním kameni vzaly? Ptá se Edward Zeller, ředitel vědeckého institutu při Kansaské univerzitě v USA. Pádný důkaz přinesl i sám Joseph Davidovits. Když zkoumal vzorek horniny z Velké pyramidy pod mikroskopem, našel ve struktuře kamene několik vlasů. Jeden byl dlouhý jedenadvacet centimetrů. „Už jsem vůbec nepochyboval o tom, že pyramida, která byla nazvána po Cheopsovi, vznikla z umělého litého kamene!“ vzpomíná Davidovits.

Geopolymery

Jeho jméno se stalo světově proslulým. Ovšem byla by chyba domnívat se, že Davidovits je snad nějaký další Erich von Däniken. Joseph Davidovits, mimo jiné profesor soukromé Univerzity Barry v Miami, hostující profesor na státní Penn State University v Pensylvánii, čestný profesor University Xian v Číně a konzultant Evropské komise, je především seriózní vědec, světově uznávaný chemik. Jeho teorie o egyptských pyramidách jsou jen jakousi vzdálenou aplikací jeho hlavní výzkumné činnosti. Tou jsou geopolymery. Davidovits je nejen autorem samotného názvu, ale i duchovním otcem oboru, který se dnes studuje a rozvíjí na celém světě, včetně českých vysokých škol, výzkumných ústavů i samotné Akademie věd ČR. A co to jsou ony geopolymery? Zjednodušeně řečeno, synteticky vytvořené minerální látky a hmoty, které vykazují vlastnosti identické s přírodními. Zatímco ty formovaly přírodní procesy miliony let, geopolymery vznikají v chemické laboratoři. Jejich vlastnosti jako je tvrdost, chemická stabilita a životnost jsou ale s přírodními materiály naprosto srovnatelné. „Syntetické kameny jsou vlastně re-aglomerované materiály. Uvedu příklad. Vezměme běžný zkorodovaný nerost, třeba vápenec, jaký najdete třeba všude v severní Francii. Přidáme pojidlo a výsledek je nová kompaktní struktura. Nový vápenec, který od přírodního materiálu nerozezná ani geolog. A proč taky. Vždyť to přece je vápenec. Stejným způsobem umíme vyrobit jakýkoli kámen, granit, pískovec, prostě cokoli,“ vysvětluje Davidovits, který byl za svoji celoživotní vědeckou práci v roce 1998 vyznamenán francouzským prezidentem Jacquesem Chiracem jedním z nejvyšších francouzských ocenění. Stal se Rytířem řádu za národní zásluhy.

Schumacher i Kuks

Výzkumem a vývojem geopolymerů se intenzivně zabývá Institut polymerů ve francouzském Saint-Quentin, založený Davidovitsem v roce 1979. Přestože pan profesor zásadně upřednostňuje základní výzkum, jeho geopolymery nacházejí bohaté uplatnění v mnoha oblastech. Bez nadsázky představují revoluci v materiálech. Geopolymery coby nehořlavé materiály najdeme v interiérech moderních letadel nebo v tepelných štítech raketoplánů. Závodník formule 1 Michael Schumacher vyhrál dvakrát světový šampionát s vozidlem, jehož kabina byla vyrobena z geopolymerů, a ve výčtu bychom mohli pokračovat dál a dál.
Zmiňme ale ještě alespoň jedno využití: architektura a záchrana památek. Geopolymery totiž nabízejí zcela jedinečné možnosti: poškozené sochy, plastiky či reliéfy lze uvést do původní podoby bez použití syntetických pojiv, která mnohdy umělecké dílo ještě více poškodí. Poškozená socha se díky Davidovitsově metodě prostě dotvaruje do původního stavu z materiálu, který je identický s celým uměleckým dílem. Na začátku prosince přijede profesor Joseph Davidovits do České republiky. Mimo jiné i proto, aby se přesvědčil, zda by jeho technologie mohla pomoci zachránit unikátní Braunův Betlém v Kuksu, který byl kvůli svému neutěšenému stavu zařazen na seznam stovky nejohroženějších památek světa. Podaří se moderní technologií zachovat mistrovské dílo z 18. století

Leave a Reply