Temelín vstoupil do literatury

19 Čvc

Dva odborníci se pokusili ve společné publikaci objektivně zmapovat politické pozadí a celospolečenské vnímání situace kolem jaderné elektrárny Temelín. Nejvýkonnější český energetický zdroj do značné míry zdramatizoval česko-rakouské vztahy a tento konflikt se ocitl i v pozadí dalších politicko-ekonomických šarvátek dvou zemí EU.

Autory publikace Riziko přesahující hranice, případ Temelín jsou předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost ČR Ing. Dana Drábová a Univ. prof. Dipl. Ing. Dr. techn. Helmuth Böck, profesor na Atominstitut der Österreichischen Universitäten ve Vídni. Je nepochybně pozoruhodné, že autoři jsou z obou dotčených zemí, které mají velmi rozdílnou »jadernou historii«.

Na Němce radši nesahat

Rakousko původně nebylo proti jádru a vysoké energetické požadavky své země chtěla tehdejší vláda uspokojit výstavbou jaderné elektrárny Zwenterdorf. Veřejné mínění však vládu v 70. letech donutilo uspořádat referendum o budoucnosti jaderné energie, které dopadlo těsně v její neprospěch. Byl přijat zákon proti využití jaderného štěpení k výrobě energie. Rakouská společnost dnes smýšlí téměř fundamentalisticky protijaderně, zwenterdorfská elektrárna byla zakonzervována (v 90. letech bylo rozhodnuto, že bude přestavěna z jaderné na plynovou). Rakousko svou kritickou pozornost zaměřilo na jadernou produkci okolních států; první v pořadí byla slovenská jaderná elektrárna v Mochovcích, pak přišel na řadu Temelín. Evropským pozorovatelům neunikl jeden pokrytecký rys rakouských protijaderných aktivit – nepouštějí se do kritiky Německa (jen v Bavorsku za německo-rakouskou hranicí jsou tři poměrně staré jaderné elektrárny). Silné Německo je příliš nestravitelným soupeřem pro podobné šarvátky…

O Temelínu

Jaderná elektrárna Temelín je na jihu Čech vzdálená zhruba 60 km od rakouských hranic. Rozhodnutí o výstavbě bylo schváleno v roce 1979, úvodní projekt byl zpracován roku 1985 a vlastní stavba provozních projektů byla započata o dva roky později. Původní návrh počítal s výstavbou čtyř 1000 MWe reaktorů, ale politická a ekonomická situace po roce 1989 vedla k omezení projektu na dva bloky. V roce 2000 již první blok vyráběl elektřinu. O dva roky později byl spuštěn 2. reaktor. V roce 2003 se elektrárna stala díky svému výkonu 1962 MW největším českým energetickým zdrojem.

EU ve hře

Autoři pečlivě sledují vývoj rakousko-českých vztahů k temelínské elektrárně od plánů na její výstavbu až ke spuštění prvního bloku. Roli Temelína ve vztazích obou zemí vidí autoři následovně: „Spor o jadernou elektrárnu Temelín v České republice se změnil z domácí záležitosti na mezinárodní již na začátku 90. let minulého století. Temelín se jako největší nově vybudovaná jaderná elektrárna ve střední a východní Evropě stal symbolem protestu proti jaderné energii.“

V publikaci se mimo jiné uvádí, že uvolněné prostředí po listopadu 1989 umožnilo nevládním organizacím hlasitěji vyjádřit svůj nesouhlas s činností temelínské elektrárny. Političtí představitelé vedli intenzivní jednání s cílem uklidnit rozjitřené vztahy obou zemí. Jednání byla provázena protesty ekologických aktivistů, které získaly podobu blokád hraničních přechodů. Rakousko hrozilo nepodpořit přistoupení České republiky do Evropské unie. Tím byla do sporu vtažena třetí strana, Evropská unie. Překvapením pro aktivisty bylo vyjádření Güntera Verheugena, evropského komisaře pro rozšíření EU, že Temelín je pravděpodobně nejbezpečnější jadernou elektrárnou v Evropě.

Konec války…?

Rozjitřené vztahy obou zemí měly vyřešit dohody z Melku a Bruselu. Potvrzovaly právo státu na vlastní energetickou politiku, ale zároveň jej zavazovaly ke spolupráci s ostatními zeměmi v monitorování životního prostředí a zvyšování energetické efektivnosti a bezpečnosti. Dohody představovaly důležitý krok vpřed v budování lepších mezinárodních vztahů. V závěru publikace shrnují autoři současnou situaci: „Jaký je tedy přínos tohoto procesu pro obě země? Existuje dobrý základ pro další snižování eskalace jaderné problematiky, diskuse se vrátila na odbornou úroveň a politickým představitelům ponechává pouze jeden hlavní úkol – monitorování. A konečně je zde pozitivní zpráva pro širokou veřejnost: můžeme spolu hovořit.“

Leave a Reply