Sopky úchvatné i nebezpečné

21 Čvc

Schéma sopkyTady u nás v Čechách a na Moravě nás žádné činné sopky netrápí. Ani naši předkové (praprapředkové by bylo přesnější) takové „štěstí“ neměli. Naši současníci v řadě jiných států ho však mají (v Itálii, Japonsku, na Havaji a podobně), ale lze s úspěchem pochybovat o tom, že mluví o štěstí. Sopečná činnost nabízí i nyní vzrušující i děsivou podívanou zároveň. Pojďme se tedy podívat, jak fungují sopky.

Ale co je to vlastně sopka? „Sopka je místo, na kterém na povrch Země proniká nebo v minulosti pronikala roztavená hornina – magma. V užším slova smyslu označujeme jako sopku morfologický projev tohoto pronikání v bezprostředním okolí místa průniku,“ říkají vulkanologové.

O Zemi

K dokonalejšímu pochopení toho, jak sopky fungují, je nutné nejprve něco vědět o složení Země a o jejích vrstvách. V podstatě se dá říci, že Země se skládá ze tří velkých vrstev, i když ve skutečnosti je vrstev víc.

Tyto základní vrstvy jsou:

  1. Zemské jádro – dělí se na vnitřní a vnější; vnitřní jádro začíná v hloubce 5100 km pod zemským povrchem a končí ve středu planety, vnější jádro začíná v hloubce 2900 km pod povrchem a končí v hloubce 5100.
  2. Zemský plášť je nejširší vrstvou, v ní dochází k radioaktivním reakcím, a tady probíhá sopečná a seismická (zemětřesná) činnost.
  3. Zemská kůra – je nejslabší ze zemských vrstev, je „tlustá“ v průměru 35 km, pod horami je mocnější, pod oceány slabší. Další důležitou vrstvou je astenosféra. Je to plastická vrstva nacházející se v zemském plášti, na které se posouvají tzv. litosférické desky. Je nutno podotknout, že zemský materiál není většinou tekutý díky velkému tlaku působícímu v hloubce.

Litosférické desky

V šedesátých letech dvacátého století byla vyvinuta teorie pohybu litosférických desek. Tato teorie rozdělovala zemskou kůru na sedm větších a několik menších desek, které se neustále pohybují po astenosféře. Na okrajích těchto desek byla zaznamenána sopečná a zemětřesná činnost. Tato aktivita samozřejmě není všude stejná a někde je silnější, kdežto na jiném okraji je slabší. Nejsilnější výskyt je zaznamenán v takzvaném „ohnivém prstenci“. Tento prstenec se nachází v Tichomoří a jde podél západního pobřeží Jižní a Severní Ameriky, přes Havaj, Východní a Jihovýchodní Asii a kolem severu Austrálie. K nejznámějším sopkám v této oblasti patří Apo, Fudžisan nebo Ključevskaja.

Posouvané litosférické desky mezi sebou reagují čtyřmi základními způsoby:

  1. Smykový pohyb – dvě desky se pohybují vedle sebe, vytváří se energie, vede k zemětřesení, k sopečné činnosti však nedochází.
  2. Kolize desek – dvě desky se pohybují proti sobě, ale nepodsouvají se, vznikají horstva, aktivita nevede k sopečné činnosti, ale časem se může vyvinout v podsouvání.
  3. Podsouvání desek – dvě desky spolu kolidují a jedna se podsouvá pod druhou, tento proces se nazývá subdukce a při ní se nejčastěji vytvářejí hluboké mořské příkopy, činnost vede ke vzniku magmatu.
  4. Oddalování desek – dvě desky se od sebe oddalují, vznikají rifty (údolí) a středooceánské hřbety, činnost má za následek vznik magmatu.

Vznik magmatu

Během podsouvání a oddalování desek vzniká magma neboli roztavená hornina, po vystoupení na povrch ji nazýváme lávou. Tyto dva způsoby však nejsou jedinými možnostmi vzniku magmatu. Třetím zdrojem tvorby lávy je tzv. aktivní bod označovaný zejména vžitým anglickým termínem hot spot. Když se desky oddalují, tak mezi nimi vzniká prostor, do kterého se natlačí materiál z astenosféry, na níž tyto dvě desky leží. Jelikož tlak v této hloubce není tak velký, tak se tento materiál rozpustí v magma. Magma při stoupání tuhne a tak vyplňuje prostor mezi oddalujícími se deskami. Takto vzniká nová zemská kůra. Při podsouvání desek probíhá akce, během níž se podsouvající se deska zabořuje do zemského pláště, kde panuje velké teplo a tlak. Avšak díky tlaku se nemůže roztéct. Tlak a teplo působící na tuto desku vytlačují vodu do hořejší vrstvy, která se může roztéct v magma. Vznik magmatu v hot spot je méně častou variantou. Celá akce spočívá v tom, že se ve spodním plášti zformuje materiál s vyšší teplotou, než má okolí, a začne stoupat vzhůru. U zemské kůry se zastaví a díky své vysoké teplotě se přemění na magma. Avšak i vytváření sopek při této aktivitě je jiné. Hot spot je stacionární, tudíž se nepohybuje. To ale neplatí pro litosférickou desku, pod kterou se hot spot vytvořil. Jak se deska hýbe, tak hot spot vytváří sérii sopek, které jsou aktivní, pouze pokud je hot spot pod nimi. Odumírají, jakmile je mine nebo spíše jakmile ony minou jeho.

Jak sopka soptí?

Magma se snaží dostat nahoru na povrch, tlačí ho k tomu spodní tlak. Avšak je-li vrchní tlak pevné skály větší než-li spodní, vytváří magma takzvaný magmatický krb, z něhož se na povrch dostává sopouchem. Sopouch se otvírá v případě, že magmatický krb je dostatečně plný a pod patřičně silným tlakem. Ale proč vlastně magma tryská (nebo se pomalu valí) ven ze sopky? Odpověď není jednoduchá a je lepší si to představit na pokusu, který si můžete udělat i u vás doma, a hromadí energii, která nakonec vynese magma velkou silou na povrch. Tedy čím větší viskozita, tím silnější exploze.

Sopka Mount Cleveland Aljaška

Tvary a zajímavosti sopek

Sopka není jen „standardní“ kopec s dírou na vrcholu, z níž se kouří. Každá sopka je trochu odlišná, ale přesto je několik základních druhů, které podle tvaru či charakteristické činnosti nazývají různé vulkanologické autority či školy odlišně. Jedna z variant je, že jsou sopky typu: havajského – ploché sopky o velkém průměru, charakteristické řídkými tekutými lávami; strombolského – střídají se lávové proudy a sopečné vyvrženiny; vulkánského – sopouch „prská“ převážně sopečné vyvrženiny;- peléského – vytlačují lávu tenkým proudem, jako když vystřelují jehly, často s mračny žhavého popela. Sopky se staly díky panoramatům, jež vytvářejí, nebo svými „originálními“ erupcemi i dobrým turistickým artiklem. Ať už jsou to erupce havajských vulkánů, při nichž láva vyprskne vysoko do vzduchu, nebo erupce sopky Stromboli v Itálii, jejíž výbuchy připomínají fontánu, jde vždy o úchvatnou podívanou. My Středoevropané jsme blízcí pocitu, že těch pár sopek na světě nás nemůže ohrozit, ale ve skutečnosti ten „pár“ znamená více než 500 aktivních sopek a každý den vybuchne přibližně deset z nich. Nikoli jen pro fotoaparáty turistů. Devatenáct sopek je zvláště nebezpečných, protože za posledních 200 let si mezi sebou „rozdělily“ smrt více než 1000 lidí! Sopečná činnost byla kdysi i na našem území (spolehlivě v období starohor, které vymezujeme obdobím před 2500 až 540 miliony lety), což dokazují tvary některých kopců a geologické analýzy. Ale zemětřesení a sopečné erupce nás míjejí, i když Stromboli, Vesuv či Etna nejsou od Prahy zas tak daleko. Nová sopečná činnost je stále přítomna. Nejmladší sopkou na Zemi je Paricutin v Mexiku, která vznikla v roce 1943. Nejmladším sopečným ostrovem je Surtsey, který se v šedesátých letech vynořil poblíž Islandu.

Leave a Reply