SARS bez servítků

18 Čvn

Nebýt války v Iráku, plnila by ta zpráva spolehlivě první stránky novin. Rozšíření SARS, dosud neznámého onemocnění dýchacích cest, však s dozvuky posledních výstřelů protisaddámovské koalice v Iráku přece jen převzalo štafetu nejsledovanější a nejzávažnější světové události a tuto pozici si (právem) drží dodnes.

Proč si vlastně nemoc, jejíž viry vypadají pod mikroskopem jako nevinné plátky kiwi, získala takovou pozornost – zvláště když je od prvopočátku relativně dobře léčitelná (úmrtnost na SARS činí „pouhá“ čtyři procenta)? Odpovědí najdeme hned několik. Tak především nelze podceňovat žádnou chorobu, která se šíří vzduchem tak snadno jako SARS. Avšak neméně závažným důvodem zvýšeného zájmu o onemocnění je skutečnost, že se v podobě viru SARS koncentrují všechna palčivá témata současného světa – od projevů globalizace přes politické dopady až po šíření terorismu a boj proti němu. SARS není jen pouhou první nemocí 21. století, jak bývá často označována. Je to zároveň i jakýsi katalyzátor – lakmusový papírek, který s neomylnou přesností odkrývá všechny neřešené či nedořešené problémy současného světa. Zkusme se tedy zamyslet nad možnými důsledky šíření choroby SARS. Zkusme se na chvíli povznést nad každodenní informace o počtu zemřelých (jakkoli jsou jejich úmrtí lidskými tragédiemi) a věnujme pozornost spíše otázce, jakým způsobem a do jaké míry promění syndrom akutního respiračního selhání životy obyvatel globální vesnice 21. století. Zdá se, že odpovědi jsou stejně složité a neuchopitelné jako virus sám.

Na počátku byla Čína

Podle dostupných informací byl výskyt SARS poprvé zaznamenán 16. listopadu loňského roku v jihočínské provincii Kuang- -tung. Již tato skutečnost je do značné míry symbolická. Je-li Asie kontinentem, který v současné době prodělává nejpřevratnější změny a do něhož se rychle přesouvá těžiště celosvětových událostí, pak na tomto kontinentě těžko najdeme zemi, v níž by se tyto změny projevovaly citelněji než právě v Číně. V rámci samotné říše středu je to pak provincie Kuang-tung s mnohamilionovou metropolí Kanton (Kuang-čou), která je bublajícím kotlem na pomezí technologického ráje Hongkongu na jedné straně a severozápadními čínskými provinciemi, kde dodnes přetrvávají bezmála feudální vztahy, na straně druhé. Pro vznik choroby jako SARS jako by ani neexistovalo příhodnější místo.

(V této souvislosti možná stojí za zmínku ještě jedna okolnost: povšimněme si, jak v dnešní zrychlené době choroby ani nestačí získávat přirozená jména. A tak dnes ve světě neřádí mor nebo záškrt, nýbrž SARS, HIV způsobující AIDS nebo choroba s prapodivným názvem E. coli.)

Připoutejte se prosím

Jednou z nejčastěji zmiňovaných vlastností tzv. koronavirů, které SARS způsobují, je jejich schopnost šířit se vzduchem. Vzduchem se však v přeneseném smyslu nešíří pouze viry, ale i lidé – a právě o letecké dopravě se v souvislosti se SARS hovoří snad nejvíce. Cestování moderními letadly od základů změnilo tvář světa. Díky jeho relativní dostupnosti dnes na zeměkouli prakticky neexistuje místo, které by zůstalo dlouhodobě nedotčeno technologickým pokrokem, nebo naopak takovým či onakým společenským nešvarem. Ukazuje se však, že toto nepřirozeně rychlé přesouvání obyvatel zeměkoule z místa na místo s sebou přináší i dosud netušené problémy.

První ránu do vazu dostala letecká doprava po 11. září 2001. Dopravní letadlo plné cestujících se tehdy stalo překvapivě snadno ukořistitelnou zbraní a následný odliv pasažérů způsobil bankrot mnoha ekonomicky slabších aerolinií. V souvislosti s chorobou SARS se dopravní letadlo sice nestává zbraní, ale mimořádně účinným prostředkem diseminace onemocnění do míst, kam by se ještě před sto lety virus přirozenou cestou rozšířil teprve po dlouhých a dlouhých měsících, pokud vůbec. (Podle jedné z hypotéz ostatně také chorobu AIDS rozšířil nejmenovaný promiskuitní stevard kanadských aerolinií, který v cílových destinacích udržoval četné omosexuální vztahy.)

Bleskurychlost a nevyzpytatelnost šíření jakékoli choroby prostřednictvím letecké dopravy má za následek také další zajímavý úkaz: v dnešním globalizovaném světě se často hovoří o tom, že tváří v tvář moci nadnárodních společností se rozplývá vliv tradičních institucí a zcela mizí význam jednotlivce. Podíváme-li se však na mapku zemí, kde se již SARS vyskytl, nevypozorujeme mezi nimi žádnou logickou souvislost. Proč se SARS objevil právě ve Finsku, ale do sousedních zemí nepronikl? Proč je tak vysoký výskyt onemocnění právě v Kanadě, avšak téměř výlučně v Torontu? Při bližším zkoumání zjistíme, že chorobu do postižených zemí zavlekli právě jednotlivci – turisté či pasažéři jednoho konkrétního letu. Vzniká tedy zajímavý paradox: v globalizovaném světě rozhodují nadnárodní společnosti o osudech milionů, ale zároveň stačí jediný nakažený turista, aby radikálně proměnil společenské a ekonomické klima celého státu a tím potažmo ovlivnil i chod nadnárodních společností. Pro potenciální teroristy je tak SARS hotovým darem z nebes.

Z černých čísel do červených

Následkem rozšíření SARS však problémy nezažívají pouze letecké společnosti, nýbrž i celé ekonomiky. Jako zářný příklad může posloužit Čína, která několik let po sobě zažívala záviděníhodný hospodářský růst pohybující se okolo 10 procent HDP ročně. Ještě před pár týdny poopravil Peking prognózu ekonomického růstu o několik desetin procenta směrem dolů. Dnes se již hovoří o dvouapůlprocentním snížení růstu (v Hongkongu dokonce o 5,5 procenta) i při úspěšném zvládnutí SARS a pesimistické varianty vývoje nevylučují, že čínská ekonomika nakonec sklouzne do červených čísel. Jeden jediný virus, u něhož počet obětí (zatím) nepřesáhl číslo 1000, tedy dokáže během několika měsíců zvrátit vývoj miliardové ekonomiky způsobem, na jaký jsme byli až dosud zvyklí spíše u světových válek.

Ekonomický vývoj se však ani v nejhůře postižených zemích nezastaví. Pokud si někdo představoval, že se podaří hospodářsky či jinak izolovat země s potenciálem Číny nebo Hongkongu, pak se velmi mýlil. Prudce se rozvíjející trh s levnou pracovní silou a miliardou potenciálních zákazníků je příliš velkým lákadlem. A tak se v Číně sice ruší sportovní utkání a turistické zájezdy, ale proud obchodníků do této země navzdory riziku SARS neustává. Obchodníci a podnikatelé navíc svým stoickým přístupem působí jako uklidňující prvek uprostřed vzrůstající paniky – jako by se řídili tvrzením virologa Johna Oxforda z londýnské Koleje královny Marie: „Proti [SARS] nemůžete mnoho udělat, pokud nechcete žít jako poustevník.“

Čerstvý vítr s bacily

Ekonomika je ovšem úzce propojena s politikou a lze říci, že také na tomto poli dělá onemocnění SARS hotové divy. Zaměříme-li se opět na situaci v kontinentální Číně, která je z tohoto hlediska nejzajímavější, pak vidíme, že s výskytem SARS pronikl do čínské vnitřní politiky čerstvý vítr, byť jsou v tomto větru paradoxně obsaženy koronaviry. Počáteční přístup Číny k informování o SARS byl příznačný pro všechny komunistické systémy: směsice zatloukání, zlehčování šíře problému a postoje typu „do toho vám nic není“. Situace se radikálně změnila teprve po osobní intervenci čerstvě jmenovaného prezidenta Chu Ťin-tchaa. Reformně orientovaný Chu, který reprezentuje takzvanou čtvrtou generaci čínských vůdců a pro Západ představuje velkou naději, si začal počínat jako ono příslovečné nové koště. Prosadil odvolání ministra zdravotnictví a pekingského starosty, nastolil kurz plné otevřenosti a spolupráce se Světovou zdravotnickou organizací a inicioval přísná preventivní opatření (zrušení prvomájových oslav, mimořádné prázdniny pro milion pekingských školáků a studentů, omezení cestování). Pátého dubna se Čína oficiálně omluvila za pomalou reakci na výskyt choroby. Šíření SARS v jihovýchodní Asii navíc volky nevolky změnilo politický přístup kontinentální Číny ke vzbouřenecké provincii Tchaj-wanu.

Nebyla by to však Čína, aby tyto změny nedovedla do absurdních extrémů. Jako šok zapůsobila zpráva z poloviny května, podle níž čínský Nejvyšší soud interpretoval stávající zákonnou úpravu způsobem, který umožňuje uložit doživotní trest či trest smrti každému, kdo poruší karanténní opatření proti SARS a bude infekci záměrně šířit – a doživotní tresty hrozí i oficiálním činitelům a to již za pouhou nedbalost. Čínské úřady se kromě toho musí potýkat také s odporem vesničanů, kteří se bouří proti izolačním táborům budovaným ve velkém spěchu na čínském venkově. Tento obrat v postoji Pekingu vůči SARS si vysloužil v zahraničním tisku přiléhavé označení černobylský syndrom. Také po havárii v černobylské jaderné elektrárně v roce 1986 zaujalo tehdejší sovětské vedení tmářský a uzavřený přístup. A také tehdy se tento postoj změnil až na popud nového nadějného vůdce – generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova. Nezbývá než doufat, že tím paralely končí; že současné Číně nehrozí rozpad jako v případě SSSR a že Peking nebude muset na odstranění následků SARS vyčlenit 17 procent HDP, jak se to po Černobylu stalo nejhůře postiženému Bělorusku.

Jak dál?

V době vzniku tohoto článku ještě není známo, zda se boj se SARS podaří vyhrát. V některých oblastech se šíření viru úspěšně daří zastavit, ale v kterémkoli okamžiku se může kdekoli na světě objevit nové a ještě rozsáhlejší ohnisko infekce. Jedna věc je však jistá již nyní: syndrom akutního respiračního selhání jednou provždy změnil naše vnímání hrozeb v supermoderním světě 21. století.

Leave a Reply