Archive | Parazitologie – cizopasníci RSS feed for this section

Mezi orangutany na Sumatře

29 Lis

Česká letora dokáže podstoupit neuvěřitelné věci. Představte si, že na ostrově Sumatra v Indonésii v hluboké džungli pracuje už od roku 1995 Češka, lépe řečeno Moravanka, která se usilovně věnuje parazitologickému výzkumu. Přesnější pojmenování je ještě o něco divočejší: MVDr. Ivona Foitová, PhD (37) zkoumá parazity a antiparazitika u orangutanů! V posledních čtyřech letech je na Sumatře prakticky nepřetržitě.

Jednou za rok přiletí na pár týdnů domů do Brna, jednou za rok za ní letí na měsíc manžel Milan Olšanský, který je sice strojním inženýrem, ale parazitologie je jeho hobby už od studií na brněnské technice. „Ivonin výzkum je založený na hypotéze, že na parazitální onemocnění existují v přírodním přirozeném prostředí antiparazitika v rostlinách. Orangutan, když onemocní, tak si najde sám potravu, která ho vyléčí. Jedná se o výzkum typu ,self-medical behavior‘. Snažíme se také odpovědět na otázku, jestli orangutaní matka přenáší informace tohoto druhu na mláďata, nebo s nimi tito lidoopi už přicházejí na svět,“ říká Milan Olšanský, který se Ivoně stará v Evropě o rozsáhlý servis po organizační a finanční stránce.

Mezinárodní spolupráce

Orangutani jsou ohroženým druhem. V zoologických zahradách se sice dobře množí, ale v divoké přírodě žijí už jen na Sumatře a Borneu. Ivona Foitová se za nimi vlastně přestěhovala a snaží se zjistit, zda se od orangutanů nemůžeme v medicíně něco naučit. Jen na malárii umírá na světě ročně milion lidí, ale orangutani jí prakticky netrpí. Ivona Foitová je tzv. principal investigator mezinárodního projektu, který je financován z různých nadačních, grantových a soukromých zdrojů. („Často také z našich vlastních,“ usmívá se manžel.) Má polní laboratoř ve své základně poblíž vesnice Bukit Lawang v džungli asi 80 kilometrů jihozápadně od města Medan, které je správním střediskem severozápadní Sumatry. Zčásti jí pomáhá parazitologický ústav na Kedokteran Hewan Fakultas a má podporu Gudjah Mada Univerzitas v Yogyakartě na centrální Jávě (tato univerzita je pro Indonésii asi totéž jako pro Američany Harvard nebo pro Angličany Oxford či Cambridge). Chemickou analýzu vytipovaných rostlin dělá univerzitní laboratoř v japonském Kjóto, kde pracuje známý odborník Mike Huffman, který dělal „self-medical behavior“ se šimpanzy. V Evropě pomáhá Ivoně Foitové laboratoř na norské univerzitě v Tromso/ a česká pracoviště.

Je to dřina

Ivona Foitová chodí do džungle většinou se dvěma domorodými strážci a pomocníky a sleduje orangutany většinou od šesté ranní hodiny do šesté večerní, kdy si lidoop splete nové hnízdo (každý večer si udělá nové) a jde spát. Zapisuje jejich chování minutu po minutě, sbírá vzorky exkrementů, které vyhodnocuje v polní laboratoři na své základně. Pečlivě zaznamenává jejich reakce a sleduje jejich stravu. Orangutani jsou hlavně sběrači tropického ovoce (ale nepohrdnou ani hmyzem či termity) a především největší požírači fíků, jichž se v medicíně hodně používá. „V Indonésii je výzkum tohoto druhu velkou dřinou. Například v Malajsii, kde měl anglický koloniální pořádek za následek mj. i to, že všechny rostliny jsou řádně popsané a pojmenované, by to bylo snazší. Jenže orangutani jsou jen v Indonésii, kde popis flóry a fauny v takovém rozsahu chybí. Neexistuje tu žádný herbář. Musíme ho dělat sami. Navíc je tu řada rostlin endemických, čili se vyskytují jen v Indonésii anebo existují v nějaké varietě. Musíme využívat znalostí místních lidí a především šamanů, kteří nám řeknou aspoň lokální název rostliny nebo její části. K místnímu názvu hledáme ekvivalent v indonéštině, v latině a v angličtině. Podařilo se nám vytipovat už zhruba dvacet rostlin, které jsou pro orangutany lékem. Jedna z nich se jmenuje Akor sirik,“ vysvětluje Milan Olšanský.

Dvě roviny výzkumu

Výzkum Ivony Foitové spočívá především v důsledném neinvazivním odběru vzorků stolice orangutanů, které se metodami nativního roztěru a sedimentace mikroskopicky zkoumají. Zajímají ji především protozoa (Balantidium Coli nebo Strongiloides SP). „Snažíme se zachytit především celoroční dynamiku parazitů. Dosavadní výzkumy byly totiž jen relativně krátkodobé, protože se nikomu z vědců bílé pleti nechtělo strávit v Indonésii celý rok a prožít tam i období dešťů. Ivona je prostě jiná. Ona je schopná strávit v džungli třeba čtrnáct dnů na jeden zátah,“ říká o své manželce obdivně Milan Olšanský. Druhou rovinou je etologické pozorování zvířat z bezpečné vzdálenosti a detailní záznam jejich chování. Je na místě připomenout, že orangutani, rozvážní a klidní tvorové, jsou samotáři, zvláště dominantní samci. Málokdy se spouštějí na zem, většinou žijí ve druhém patře dipterokartického pralesa ve výškách mezi 10 až 20 metry, kde si také pletou hnízda. „Matky jsou obdivuhodné. Starají se o svá mláďata často lépe než mámy lidské do čtyř let věku. Často lze spatřit samici, která má mimino na zádech a odrostlejší mládě vedle sebe. Učí je trpělivě pohybovat se na stromech, žvýkat, hledat potravu. Je přímo dojemné sledovat matku, jak učí mládě lézt. Pověsí ho na větev a čeká, pomáhá mu, pořád je připravena ho zachytit, nechá ho odpočinout a tak pořád dokola,“ líčí své poznatky Milan Olšanský, který s manželkou vyráží do džungle ověšen fotoaparáty nejen ze „servisních“ důvodů kvůli jejímu výzkumu, ale fotografování zvířat má jako hobby. V japonské Inuyamě a v San Francisku ve Spojených státech už měl dvě zdařilé výstavy.

Vy jdete zkoumat lidi!

Když Ivona Foitová s Milanem Olšanským přijeli poprvé do Indonésie, tak se místní lidé dost podivili, že chtějí zkoumat orangutany. „Pozor, vy nejdete zkoumat zvířata, jdete zkoumat lidi – řekl mi jeden šaman. Když jsem se ho zeptal, proč tedy orangutani nemluví, tak mi odpověděl: protože nechtějí, jsou chytří, kdyby mluvili, tak by museli začít i pracovat; oni jsou lidé, jen jsou chlupatější,“ vypráví Milan Olšanský. Často jim musel dát za pravdu. Orangutan je vnímavý, učenlivý, chytrý. V sousedství vědecké základny u Bukit Lawang je stanice pro tzv. reintrodukci orangutanů. Místní odborníci se tu snaží vrátit do přírody zvířata, která byla z nejrůznějších důvodů odebrána soukromých chovatelům. Ivona Foitová se stanicí spolupracuje, jednak orangutany pozoruje, odebírá vzorky, jednak je léčí, když jsou nemocní. Někteří orangutani už jsou od lidí tak „zkažení“, že se už do přírody nedokážou plnohodnotně vrátit. „Jsou jedinci, kteří se sice vrátí do pralesa, ale mají potíže. Jejich druzi je mohou i zabít, když usoudí, že už mezi ně nepatří. Jiní se vracejí každý den do blízkosti stanice nechat se dokrmit, protože sami tolik potravy neseženou. Ale jsou i tací, kteří jsou ve stanici už sedm let a žádný pokrok. Tento kontakt mi připomíná, že v našem výzkumu je ještě jeden důležitý faktor. Snažíme se přinést důležité poznatky o tzv. zoonózách, což jsou nemoci, které mají lidé a opice společné a jsou vzájemně přenosné. Přitom některé z těchto nemocí jsou pro lidoopy smrtelné, zatímco pro lidi nikoliv a naopak,“ vysvětluje manžel Ivony Foitové.

Katastrofa

Vloni 2. listopadu postihla základnu v Bukit Lawang katastrofa. Řeka Bohoroh River po deštích tak mohutně vystoupila ze svého koryta, že během pár hodin zlikvidovala celou vesnici, zahynulo 200 místních lidí, voda smetla i celé pracoviště budované osm let. Ivona Foitová zaměstnává průběžně až patnáct lidí z řad místních obyvatel, ale jezdí sem na krátkodobější pobyty i vědci z USA, Británie, Austrálie a Singapuru. Nikomu z nich se naštěstí nic nestalo. Laboratoř, ubytovny, počítače, osobní věci i těžce budovaný herbář odnesla voda. Ale nová základna už kousek od původního místa roste a výzkum bude pokračovat, manžele z Brna to neodradilo. Rozum zůstává stát nad tím, že brněnská veterinářka tráví nejlepší roky svého života v indonéské džungli mezi orangutany a dělá parazitologický výzkum na světové úrovni. „Je to tak, že ona je prostě jiná. Její vrstevníci mají postavené domy, udělali už slušnou kariéru, mají rodiny. My jsme se dohodli, že náš život bude takový, jaký je. Ivona si splnila svůj dávný sen a my všechno, co jiní vrážejí do požitků a drahých aut, dáváme do tohohle projektu. Moje žena nepotřebuje drahé šaty, šperky a dokonce ani vlastně nepotřebuje výplatu. Je prostě tím, čím chtěla být, a já v tom stojím s ní. Třeba tím někomu pomůžeme,“ dodává Milan Olšanský.

Grónsko – Arktická expedice

28 Srp

„Už třetí den se plavíme na sever. Zítra možná uvidíme pobřeží Špicberků a pak poplujeme směrem ke grónskému pobřeží. Asi za týden dorazíme k hranici ledu, kry jsou letos zase o něco dál na sever. V laboratořích ukrytých v teplu lodě se už zpracovávají první výsledky měření. Kontrolky blikají, je slyšet tichý chod počítačů a přístrojů, zatímco nad lodí se objevilo malé hejno racků tříprstých. Létají sem a tam, honí se a křičí a je jim úplně jedno, že je pět nad nulou a od severu vane ledový vítr. Stojím zabalená ve svetru a teplé větrovce na přídi lodi a najednou mám pocit, že mě ledovým dechem vítá sám velký Arktis.“

Tolik z expedičního deníku Markéty Pokorné, studentky pátého ročníku Českého vysokého učení technického v Praze, obor geodézie, kartografie. Čtvrtý rok svého studia strávila na Universitě Hannover, kde se specializovala na batymetrii. Je jedna z mála šťastlivců, kteří se mohli zúčastnit prestižní mezinárodní expedice směřující do arktické oblasti východního Grónska.
[…]