Prospí kosmonauti mezihvězdné lety?

18 Dub

Všichni známe ty záběry z nespočtu sci-fi filmů. Kosmonauti se probouzí z hibernace, malinko nedospalí, ale zdraví a čilí, v plné kondici připraveni plnit různorodé náročné sci-fi úkoly. Jenže nyní se zdá, že vesmírná hibernace nemusí být jen science fiction. Evropská kosmická agentura (ESA) se totiž tento kout fantazie pisatelů vědeckofantastických románů rozhodla prozkoumat. A co víc, něco jako hibernační komora by mohla být součástí již první lidské výpravy na Mars v roce 2030.

„Nejsme si sice jisti, zda je hibernace lidí možná, ale nepovažujeme tento nápad za šílenost,“ říká expert na hibernaci Marco Biggiogera z Univerzity v italské Pavii. ESA předpokládá, že hibernace, pokud je možná, by mohla vyřešit problémy kosmonautů spojené s desítky let dlouhými cestami do vzdálených míst sluneční soustavy anebo za pár set let třeba k blízkým hvězdám. Odstranila by psychologické komplikace, problémy se spotřebou jídla, vzduchu i s prostorem potřebným pro život kosmonautů. Loď by byla mnohem menší, lehčí, energeticky méně náročná a tím pádem by její stavba a start byly jednodušší.

Možná to půjde

Ohledně hibernace kupodivu skepse příliš nepanuje. Vědci z ESA věří, že do několika let by mohly být praktické mechanismy hibernace objasněny anebo vyvráceny. Ať už se možnosti potvrdí anebo vyvrátí, výzkum je třeba provést a rozhodně povede alespoň k partikulárním výsledkům ohledně možností dlouhodobého pobytu ve vesmíru. Jednou z možných cest lidské hibernace by mohla být látka DADLE (D-Ala,D-Leu-Enkefalin) účinkující podobně jako opiáty. Tato látka je známá z pokusu na veverkách. Injekce DADLE působila tak, že vyvolala zimní spánek těchto veverek v létě, tedy v období, kdy samovolně k takovému spánku nemůže dojít. Pomocí této látky se již podařilo „uspat“ i lidské buňky. Po aplikaci molekul DADLE probíhalo jejich dělení mnohem pomaleji a jejich genetická aktivita poklesla na minimum. Nyní jsou na řadě krysy. Staly se prvními živočichy, na které vědci aplikovali DADLE. Specialisté z veronské univerzity právě studují data naměřená kardiografy a analyzují záznamy o jejich mozkové aktivitě. Necháme se tedy překvapit.

Má to i své háčky

Zásadní problém nacházejí vědci ve zcela základních lidských potřebách. Tedy nedostatku svalové aktivity a prostých proleženin. I těch se totiž ve stavu beztíže musíme obávat. Veškeré manévry vedoucí k úspěšnému urychlení kosmických lodí jsou spojeny s existencí gravitačního zrychlení. Při mnoha manévrech tak budou kosmonauti pociťovat gravitaci vyvolanou zrychleným pohybem často přesahující několik G. Zvláště při cestách sluneční soustavou by časté buzení kosmonautů bylo zbytečné a náročné, ale při současném stavu kosmického cestování by bylo nutné, aby se vzniku proleženin zabránilo. Tyto nepříjemnosti však lze „odbourat“. Předpokládá se, že vědci z ESA navrhnou něco jako inteligentní masážní lůžka měnící polohu kosmonauta v závislosti na momentální hodnotě gravitačního zrychlení a inteligentně střídající tlak na hibernované tělo. S náznakem řešení největšího problému – ztráty svalové pevnosti – přichází také italský vědec Carlo Zancanaro. Poukazuje na to, že pacienti postihnutí svalovou ochablostí, například dlouhodobým upoutáním na lůžko, jsou na tom lépe po podání dobutaminu. Je to látka aplikovaná v medicíně na podporu práce srdečního svalu.

Etické problémy

Náhradní způsob hibernace bez použití DADLE se chystá prozkoumat Marco Biggiogera. Bude se pečlivě zabývat madagaskarským primátem, jehož název je maki tlustoocasý. Je to zřejmě jediný existující hibernující primát (viz rámeček). Vědci z ESA každopádně odhadují, že příprava projektu zabere zhruba rok. Jsou přesvědčeni, že poté již budou schopni rozhodnout, zda je hibernace lidí reálná a zda má smysl začít pracovat na projektu a jeho technickém zázemí. Je však zřejmé, že pokud se ukáže hibernace jako možná a reálná, otevřou se dveře lidských možností dále než jen do vesmíru. I když spekulace nad možnostmi využití hibernace jsou příliš předčasné, považte, jak by taková možnost ovlivnila náš svět a jaký dosah by mohla mít v lékařství, zvláště u nevyléčitelných pacientů. Na druhou stranu si však musíme připustit i jisté sociální nebezpečí. Nebezpečí nového kastování společnosti. Můžeme totiž při možnosti úspěšně hibernovat člověka desítky anebo stovky let účinně vyloučit, že bude Země zaplavena čímsi, co bychom mohli nazvat hibernačními bankami?

Hibernující primát

Je to ještě čerstvá novina publikovaná v červnu letošního roku v časopise Nature. Do té doby tito malincí lemurové – makiové tlustoocasí – byli považováni za jednu z největších záhad Madagaskaru. Vždy na půl roku zmizeli z přírody. Až teprve německá zooložka Kathrin Dausmannová spolu se svými kolegy zjistila, že tlustoocasí makiové se na sedm měsíců v roce schovávají do dutin stromů, aby tam usnuli zimním spánkem. Dřívější výzkumy a laboratorní pokusy byly s těmito lemury neúspěšné. I když se vědci domnívali, že v jejich případě o jakousi formu hibernace může jít, zimní spánek v nich nikdy uměle a v zajetí navodit nedokázali. Madagaskarská zima má s tou naší málo společného. Proto je také tato lemuří hibernace tak nezvyklá. Běžné teploty během makijského spánku dosahují 30 °C, o zimě se tedy nedá hovořit. Přesto makiové spí. Navíc jejich tělesná teplota kopíruje teplotu venkovní. Sami si nedokážou tělesnou teplotu během spánku udržet. Byly dosud naměřeny nejroztodivnější výchylky. Maki jak s teplotou 10 °C, tak i 36 °C. Zimní spánek si makiové tlustoocasí zvolili zřejmě kvůli nedostatku potravy a velkému suchu. Jak jejich druhové jméno napovídá, slouží jejich ocas jako zdroj potravy během spánku. Tuk, který v něm během aktivního období ukládali, během spánku tráví. Představa, že hibernací překonávají zvířata mrazy, je tak mylná. Důkazem toho mohou být například kazachstánští sysli, kteří spí jak v létě, tak i v zimě a vzhůru jsou jen na jaře a na podzim.

Leave a Reply