Prof. MVDr. Jan Motlík, DrSc.: Jsme na konci začátku

18 Zář

Z televizních obrazovek, rádií, časopisů a různých serverů to na člověka jen prýští. Jsou to zprávy se společným jmenovatelem »kmenové buňky«. Je to o budoucnosti, o naději, o lepším lidském zdraví, tkáňových náhradách. Do toho se však míchají až poněkud bulvárně pojaté zprávy o klonování zvířat, lidí, o potenciálu vyrábět génie nebo zabijáky »přes kopírák«. Občan je maten na tzv. vědeckém základě. Po filmových plátnech a televizních obrazovkách běhají supermani a zrůdy, mnohdy se z toho vytrácejí souvislosti, někdy i realita a bohužel i etika… Špičkový český odborník s mezinárodním renomé v oboru fyziologie reprodukce a výzkumu kmenových buněk prof. MVDr. Jan Motlík, DrSc., výzkumný pracovník Ústavu živočišné fyziologie a genetiky AV, nám v tom udělá trochu pořádek.

Profesor Motlík je nositelem řady prestižních ocenění a věnuje se především studiu zrání oocytů savců v podmínkách in vitro, je expertem na otázky buněčného cyklu a metody molekulární biologie. Je jednou z osobností poměrně rozsáhlého českého programu výzkumu kmenových buněk, který je soustředěn v Centru buněčné terapie a tkáňových náhrad na 2. lékařské fakultě Univerzity Karlovy. „Víte, kolikrát když poslouchám ty různé zvěsti o tom, kde co kdo naklonoval a »nakopíroval«, k tomu ty komentáře o etice, povětšině od velmi nezasvěcených osob, tak z toho nejsem zrovna šťastný. Vytváří se kolem toho mystérium polopravd a záhad, etických zauzlenců. Hovořme o studiu kmenových buněk, to je vědecky správné a korektní, má to jasná etická pravidla – to bude přesnější,“ říká profesor Motlík, jenž svůj čas dělí ještě na dvě pracoviště – na Akademii věd ČR, kde je členem Akademické rady, a Veterinární a farmaceutickou univerzitu v Brně, kde je pedagogem a členem Vědecké rady.

Jak byste lidem s humanitním či technickým vzděláním vyjasnil ten současný „nelad“ kolem výzkumu kmenových buněk, z něhož laici právě sklouzávají jen na klonování s poněkud diskutabilní etickou image?

Je to prostě seriózní vědecký výzkum, na jehož počátku je oplození samičích zárodečných buněk – čili oocytů – mimo tělo matky. Proces oplození „ve zkumavce“ je dnes celkem běžnou součástí života, v centrech asistované reprodukce začalo štěstí mnoha dnešních maminek, které nemohly otěhotnět obvyklým způsobem. Ve zkumavce „hrajeme“ o vznik embrya, což je chomáček buněk. Je to stejné u lidí i u zvířat. Z těch nejlepších embryí jsou mimina či mláďata, některá zůstanou zmrazena v dusíkových kontejnerech při teplotě -197 °C pro případné další plození, další se použijí pro výzkum. Vědec musí izolovat kmenové embryonální buňky a z nich může vzniknout tzv. linie. To je základ všeho.

Odborníci se zase usmějí, ale lidé z jiných oborů to rádi uslyší: na co člověk potřebuje kmenové embryonální buňky člověka a dalších savců?

Velmi lapidárně řečeno – abychom mohli léčit to, co dnes vyléčit nelze anebo jen velmi těžko. Kmenové embryonální buňky jsou jedinečným nástrojem základního výzkumu. Nejprve byly izolovány u myší a krys, později u opic, v roce 1998 izoloval lidské kmenové embryonální buňky profesor Thompson na univerzitě ve Wisconsinu. Mezitím byl přečten lidský genom. Česká výzkumná pracoviště dnes mají asi šest linií, s nimiž se pracuje. Je třeba zdůraznit, že všechny linie vznikly z nadbytečných embryí, která nebyla vybrána k tomu, aby z nich byl lidský život. Na to jsou poměrně složitá kritéria, ale vědecky a legislativně jasná. Do sedmi dnů po oplození se nejedná o lidský život, je to vlastně jen shluk buněk. V Británii mají zákon nejliberálnější – do 14 dnů vývoje embrya s ním lze manipulovat a bdí nad tím etická komise. Úlohou vědy je dobře poznat vlastnosti kmenových embryonálních buněk, které jsou jednoduše řečeno univerzální. Je důležité vědět, jak z nich získat tzv. orgánově specifické kmenové buňky, které jsou již „nasměrovány“ k buňkám kožním, nervovým, pankreatickým a podobně. Kultivační médium musí obsahovat mnoho informací a my musíme vědět, jak je buňkám vdechnout, kam je nasměrovat. Proto se intenzivně studuje genom lidí a dalších savců, abychom se přiblížili porozumění těch jevů, které jsou nám jinak skryty, protože probíhají „pod srdíčkem“ budoucí maminky. Pokud se podaří tyto procesy a techniky zvládnout, ocitne se medicína na prahu revoluce.

Jak jsou s tím výzkumníci daleko?

Odpověděl bych citátem Winstona Churchilla. Když se ho Britové ptali, jak je jejich vlast připravena smést Hitlera, tak odpověděl: „Jsme na konci začátku.“ My dnes můžeme se stoprocentní jistotou tvrdit, že kmenové buňky budou léčit. Z hlediska chirurgického či jinak medicínského jsou techniky zvládnuty. Výzkum ještě musí pokračovat, protože se nám jedná prioritně o bezpečnou léčbu, čili z imunologického hlediska musí být nové buňky stoprocentně tolerovány. Kmenové embryonální buňky mají tu vlastnost, že pokud nejsou všechny správně nasměrovány, tak vytvoří teratom, což je zhoubný nádor. Hledá se optimální mechanismus, jak informace posouvat po linii: lidský genom – DNA – RNA – proteom. Víme velmi mnoho o DNA, ale například musíme získat ještě daleko víc informací o proteomu, souboru bílkovin, který je jiný pro každý typ buněk.

Léčit tedy budou především orgánově specifické kmenové buňky. Která pracoviště jsou tzv. na špici pelotonu?
V Americe je řada výzkumných týmů hodně daleko a naše pracoviště s nimi spolupracují. Já například za několik dnů odlétám do USA, protože náš ústav spolupracuje na poměrně vysoké úrovni s týmem univerzity v Iowě. V Evropě je nejprestižnějším pracovištěm Centrum biologického výzkumu v Newcastlu. Pracuje tam mezinárodní tým, jehož velkou osobností je Srb Miodrag Stojkovič, můj dobrý přítel. Tým v Newcastlu už dokonce dostal povolení pracovat rok na tzv. terapeutickém klonování. Čili vytvářejí kmenové buňky každému pacientovi »na míru«. Výsledky jsou očekávány s velkým napětím.

Má už medicína stanoveny priority, které nemoci by se měly začít léčit kmenovými buňkami jako první?

Intenzivně se pracuje především třemi směry. Jednak v oblasti nervových buněk, protože jedním z největších problémů medicíny jsou traumatická poškození míchy. Úkol na první pohled jasně formulovaný, ale nesmírně obtížný: obnovte spojení! Druhý směr jsou opět nervové buňky, ale zcela jinak specializované, které nás mohou přiblížit k vyléčení Parkinsonovy nemoci. Třetím směrem je dětský diabetes mellitus. Dětskou cukrovku prakticky nelze vyléčit. To jsou nemoci, s nimiž si medicína bez kmenových buněk zřejmě nikdy neporadí.

Jak si stojí v mezinárodním měřítku v této oblasti česká věda?

Řekl bych, že dobře. Doháníme, že střední generace neměla od mládí ten vytrvalý kvalitní trénink jako konkurence na západě nebo v Americe, ti mladší už ho mají. Ale jsme na stejné úrovni znalostí a naše postupy a metody mají značný ohlas, mladí vědci ze západní Evropy k nám jezdí dělat aspirantury, jsme zapojeni do mezinárodních programů spolupráce. Čeští vědci patří k těm oblíbeným a jsou považováni za nadprůměrně vzdělané. Ústav experimentální medicíny AV ČR nebo Centrum buněčné terapie a tkáňových náhrad při 2. lékařské fakultě UK, které vede paní profesorka Syková, tým profesora Smetany z Anatomického ústavu 1. LF UK, klinika popálenin Vinohradské nemocnice a podobně mají výsledky i renomé. Náš Ústav živočišné fyziologie a genetiky se sídlem v Liběchově je vítaným partnerem pro intenzivní spolupráci nejen v Iowě, ale i v dalších devíti evropských laboratořích.

Vy sám jste „prapůvodem“ veterinární lékař a věnujete se výzkumu na zvířatech, přesněji řečeno vaší doménou je práce s biomedicínským modelem, jímž je miniaturní prase. Jakou přesně hraje roli ve vývoji lidské buněčné terapie?

To naše prasátko je jakýmsi „přemostěním“ ve výzkumu mezi člověkem a laboratorními hlodavci. Lidské pokožce je nejbližší prasečí krupon. Probíhá tedy paralelní výzkum prasečích a lidských kožních buněk. Výsledky jsou celkem velmi optimistické, míříme k vytvoření transplantátů kůže. Občas si sice někde přečtu, že člověku byla transplantována prasečí kůže, ale to je také jeden z těch omylů, jimiž se infikuje neodborná veřejnost. Prasečí kůže slouží jen jako první – vlastně biologický – obvaz při závažných popáleninách. Úzce spolupracujeme s Ústavem makromolekulární chemie, který už dokáže „uvařit“ tzv. hydrogel. Jestliže zalovíte v paměti, tak si určitě vzpomenete, že prof. MUDr. Karel Smetana, DrSc., a Ing. Jiří Labský, CSc., z Ústavu makromolekulární chemie AV ČR získali za rok 2002 Národní cenu České hlavy za společné řešení problematiky, která byla nazvána Využití polymerních nosičů keratinocytů pro krytí kožních defektů.

Řekl jste, že v buněčné terapii jsou vědci „na konci začátku“. Kdy budou na „začátku konce“ a budou aspoň vyléčitelné dětské cukrovky, traumatická poškození míchy, Parkinsonova nemoc, popáleným vyroste nová pokožka…?

Na to je těžká odpověď. Jak jsem už řekl, prioritou je stoprocentně bezpečná léčba. Ta vyžaduje bezchybnou spolupráci vědců základního výzkumu s nadšenými týmy zkušených kliniků Musíme toho ještě hodně pochopit. Ale já jsem optimista a tvrdím, spolu s Albertem Einsteinem, že příroda je sice komplikovaná, ale není zlomyslná. Formuluji to tak, že se musíme přírody správně zeptat a velmi pečlivě sledovat její odpověď. Budeme-li to umět, tak na konci budou zdravá miminka a těžko léčitelných či nevyléčitelných nemocí citelně ubude.

Leave a Reply