Můj „kyberpes“ si se mnou povídá

29 Kvě

Pedro se vrací domů po náročném dni naplněném pracovními povinnostmi. Když otevře dveře bytu, čeká ho milé přivítání od Mazingera, jeho kybernetického psa Aiba, který se ho ptá, jak se mu během dne dařilo. Mezitím Pedrova žena Julie, velká fanynka jazzové hudby, sedí v obýváku u počítače a užívá si jam session, kterou jí program Continuator pomáhá vytvořit. Může se nám to zdát jako futuristický příběh sci-fi, ale jistým způsobem by klidně mohlo jít o současnost. Vědci v počítačové laboratoři japonské společnosti Sony, sídlící ve francouzské metropoli, si dali výzvu pracovat na systémech, které budou stále věrněji imitovat hlas, jazyk, řeč, hudbu a zvuk.

Největší hvězdou laboratoře je bezpochyby kybernetický pes Aibo, který už zdomácněl v tisících příbytků na celém světě a jenž má v současné době už mnoho různých verzí: existují modely pro dospělé jako ERS-220 a modely pro děti jako ERS-311 Latte nebo ERS-312 Macaron. Jejich ceny se pohybují okolo 1500 eur. Poslední verze mají vzhledem ke svým předchůdcům vlastnosti spíše robotí než zvířecí: na místě uší mají antény, místo čumáku kameru, kterou mohou fotografovat například výjimečné chvíle, a světlo v hlavě. To se rozsvěcí a zhasíná, pokud „kyberpes“ zaregistruje – uvidí nebo uslyší – něco, co má rád. Navíc je schopen poznat své jméno, postavu a hlas svého pána, umí tancovat, když poslouchá muziku, a také uposlechnout na více hlasových příkazů a vyjadřovat více emocí než jeho předchůdci. Majitelé modelu ERS-220 mohou navíc pozorovat svět očima této hračky, využívajíce při tom zvláštního přístroje, který pomocí rádiových vln robota propojí s osobním počítačem.

Aibo se ale navzdory všemu musí naučit ještě řadu věcí. Mnohokrát jsme například slyšeli nebo o svém psovi sami prohlásili: „Jen promluvit!“ A právě na tomto úkolu pracují belgický lingvista a inženýr robotiky Luc Steels a francouzský expert na umělou inteligenci Frederic Kaplan. Do současnosti dokázali, aby Aibo uměl rozpoznávat předměty koulovitého tvaru a některé z jejich hlavních charakteristik, jako například barvu. A aby také poslouchal jednoduché příkazy – běž!, sedni! – a aby pohyboval určitými částmi svého těla, například tlapkami nebo ocasem. Jak je ale možné, aby stroj – v tomto případě Aibo – se naučil a dokázal mluvit? Proces je podobný jako u dětí. Snem Steelse a Kaplana je naprosto přesně okopírovat řečové procesy lidského mozku, a „kyberpes“ se tak naučí mluvit stejným způsobem jako děťátko. „Základní myšlenka, kterou jsme si osvojili a kterou by nám mohla dokázat i kterákoli matka, je, že není možné mu ukázat předmět, potom mu například říct ‚koule‘ a čekat, že se to hned naučí,“ tvrdí Steels. „Je třeba vytrvat, opravovat ho a zkoušet ho v nejrůznějších situacích.“ Při těchto pokusech se používá pejsek Aibo s dvojnásobnou mozkovou kapacitou, než mají typy určené pro trh, a s rozvinutým hovorovým systémem. Instruktor používá sérii rutinních postupů, využívaje při tom červenou kouli, žlutou loutku Smiley a malou napodobeninu samotného Aiba, která se jmenuje Poo-poo-chi.

Typický dialog mezi instruktorem a Aibem vypadá kupříkladu takto:

Instruktor: Co je tohle? (ukazuje mu kouli)
Aibo: Smiley.
Instruktor: Ne, poslouchej… To je koule.
Aibo: Koule?
Instruktor: Ano.
Instruktor: Je to Smiley? (znovu ukazuje kouli)
Aibo: Ne, to je koule.
Instruktor: Správně.

Tímto způsobem se tedy umělý pes pomocí procesu asociací může vyvíjet. Zorný úhel jeho kamery je omezený na jeden předmět, který analyzuje. Když se mu řekne „poslouchej“ a jmenuje se mu určitý objekt, Aibo si asociuje slovo s tím, co vidí, a po určitém počtu potvrzení slovo verbálně identifikuje. Když má před sebou neznámý předmět, Aibo ho asociuje s nejpodobnějším, který má uložený ve své paměti. Trenér ho tehdy naučí nové slovo, aby si jej zapamatoval, a tak pokračuje rozhovor mezi člověkem a strojem. Kaplan si myslí, že v dlouhodobém měřítku nebude problém do kybernetické figury nainstalovat program: budoucí mluvící Aibové budou mimo jiné schopni rozšiřovat svůj slovník pomocí chatování se svými kolegy po internetu.

Za jedno desetiletí bude Japonsko zaplaveno roboty

Zatím je cílem to, aby pes obsáhl stejný slovník jako malé dítě. Později se bude rozšiřovat o další slovesa, adjektiva a složitější příkazy. Zdá se tedy, že rozvoj těchto kybernetických jedinců bude nezastavitelný. Toshitada Doi z Laboratoře digitálních stvoření Sony předpovídá, že do roku 2010 každá ze 46 milionů japonských domácností bude mít alespoň dva nebo tři roboty, z nichž minimálně jeden bude humanoidního typu. Než vědci dokážou vytvořit ty nejkomplexnější, budou muset urazit ještě hodně dlouhou cestu. Luc Steels potvrdil, že existují různé překážky na cestě k dosažení tohoto cíle. Začínají vývojem tak efektivních baterií, aby robot byl dostatečně samostatný, a končí novými motory, minikamerami a senzory. „A roboti užiteční v domácnosti také přijdou, ale to bude určitě až později. V tuto chvíli nejsou prioritou,“ řekl Steels.

Experti na umělou inteligenci a robotiku jsou obezřetní. „To, co v sobě roboti mají, jsou počítače, a ty jsou v současnosti programovány inženýry,“ upozorňuje profesor Felix de la Paz, expert na umělou inteligenci. „A protože mají lehce lidskou formu, je snadné se zmýlit. Jsou ale značně omezení. Vypadají jako loutky na provázku, v tomto případě je provázkem mikroprocesor.“ De la Paz se proto ptá: „Jak je naprogramován náš mozek?“ Odpověď zní, že to sami nevíme… „S procesorem Pentium 4 můžeme například simulovat aktivitu jednoho neuronu. Ale je třeba vzít v potaz, že lidský mozek jich má na sto miliard,“ podotýká.

Ve francouzské laboratoři Sony se umělá inteligence neomezuje pouze na Aiba. Vědci se tam snaží rozvíjet nejen oblast spjatou s lidským či robotím hlasem, ale také s hudbou a zvukem vůbec. Například zatímco François Pachet má na starost proměnit počítač ve virtuálního skladatele, Atau Tanaka používá vlastního těla k vytváření digitálních zvuků a inženýr Eduardo Miranda pracuje také na rozvoji počítačových programů, které by dokázaly skládat vlastní hudbu. Miranda, odborník na umělou inteligenci, pracuje na tom, co on sám nazývá evolutivní muzikologie založená na umělých biologických modelech. Své programy pro skládání hudby chce vylepšit, zejména co se týče poznávacích a fyzických kapacit.

Hudba se stává prioritou výzkumu

Další z jeho projektů je aparát, který by byl schopný zaznamenávat zvuk stejně, jako to dělá náš sluch, aby tak mohl počítač naučit a ukázat mu různou intonaci lidského hlasu. Japonská společnost Sony tak vsadila na výzkum v oblasti hudby, tedy na jednom ze svých obchodně nejprioritnějších polí. A jak je vidět, už začala sklízet první plody.

Leave a Reply