Lidský klon – pokud ne dnes, pak zítra určitě

16 Zář

Pokud se první lidský klon ještě nenarodil, vbrzku se tak bezpochyby stane. Stačí k tomu spousta peněz a trocha cviku. A přestože takto narozeným dětem hrozí celá řada rizik, celosvětový zákaz klonování člověka není příliš pravděpodobný.

Eve se narodila 26. prosince na neznámém místě. Na svět přišla císařským řezem a jejími „rodiči“ jsou dva američtí členové sekty raeliánů. Toto jsou jediná fakta, která o celé události víme. Podle společnosti Clonaid, kterou založili právě raeliáni, je Eve prvním klonovaným člověkem na světě – vytvořena prý byla z kožní buňky odebrané její „matce“. Lidé z Clonaid navíc tvrdí, že Eve není jediná. Třetího ledna se podle nich narodilo druhé klonované dítě nizozemskému lesbickému páru a třetí lidský klon údajně přišel na svět v Japonsku. Do 5. února se mělo navíc narodit hned pět dalších klonovaných dětí. Mnozí vědci sice tvrzení společnosti Clonaid zpochybňují s tím, že jde pouze o důmyslný podvod, který má získat publicitu raeliánům, avšak ať už je pravda jakákoliv, faktem zůstává, že společnost Clonaid není ve svém úsilí osamocena. Také podle kontroverzního italského lékaře Severina Antinoriho se v lednu mělo narodit klonované dítě a jeho někdejší kolega Panayiotis Zavos v prosinci loňského roku ohlásil plán na naklonování dětí pro plných sedm neplodných párů. Kromě těchto lékařů přitom může existovat mnoho dalších, kteří si své plány nechávají pro sebe.

Jak obtížné je klonování?

Je tedy skutečně možné, aby nějaký vědecký odpadlík dokázal naklonovat člověka? Odpověď zní nevyhnutelně ano. Na rozdíl od výroby jaderných zbraní není ke klonování zapotřebí žádná rozsáhlá infrastruktura. Stačí nevelký tým vědců, kteří jsou ochotni se o něco podobného pokusit i přes závažná rizika pro dítě i matku, k tomu milion či více dolarů a především spousta lidských vajíček. Poslední předpoklad mohl poskytnout výstřední náboženské sektě se spoustou dychtivých stoupenkyň znatelnou výhodu.

Předsedkyně společnosti Clonaid Brigitte Boisselierová loni tvrdila, že Clonaid shromáždil pro své experimenty 300 lidských vajíček a má k dispozici až 50 žen ochotných donosit naklonovaná embrya. Pokud se tato čísla zakládají na pravdě, měl by lékař se zkušenostmi s klonováním značné naděje na úspěch – u zvířat se některým genetikům podařilo dosáhnout až tří narození na jedno sto vajíček.

Samotná technologie se dá zvládnout poměrně snadno. Přestože se metody od laboratoře k laboratoři liší, podstatou klonování obvykle zůstává vyjmutí genetického materiálu z neoplodněného vajíčka a jeho nahrazení dospělou buňkou. Vědci poté ve vajíčku „vyvolají pocit“, že bylo oplodněno – obvykle pomocí elektrického impulzu. Klíčovým nástrojem je zde mikromanipulátor, kterým je vybavena většina laboratoří pro umělé oplodnění. Zkušený laborant umístí vajíčko pod mikroskop, pomocí jemné jehly z něj odsaje jádro a jinou jehlou pak do něj aplikuje jádro dospělé buňky. Druhou možností je sloučit prázdné vajíčko s kompletní dospělou buňkou. Vajíčka jsou náchylná na poškození a manipulace s nimi je velmi choulostivou záležitostí, jež vyžaduje trpělivost a jemný dotek. Podle Jose Cibelliho z Michiganské státní univerzity však i přesto postačí několikaměsíční praxe s vajíčky z kravských vaječníků zakoupených na běžných jatkách.

Cibelli a jeho někdejší kolegové z massachusettské klonovací společnosti Advanced Cell Technology jsou zatím jedinými vědci, kteří se pokusili naklonovat lidská embrya a publikovat výsledky. Cílem jejich snažení bylo získat lidské kmenové buňky. Výsledek je však nepřesvědčil: z 19 pokusů došlo pouze u třech embryí k buněčnému dělení a i v těchto případech se růst brzy zastavil. Cibelli to však přikládá pouhému nedostatku lidských vajíček.

„Úspěch při klonování je hrou čísel,“ tvrdí. „U krav jsme měli k dispozici stovky vajíček. U lidí je takové množství nedosažitelným luxusem.“ Společnost Advanced Cell Technology totiž musela každé dárkyni zaplatit čtyři tisíce dolarů. Zdaleka ne u všech savců se ovšem klonování setkalo s úspěchem. Miliony dolarů investované do klonování psů zatím nepřinesly žádný výsledek s výjimkou jediného naklonovaného štěněte a rozsáhlá snaha o naklonování makaka rhesus až dosud nevedla k žádnému úspěšnému těhotenství. Mnozí experti se však domnívají, že toto úsilí neselhalo kvůli nějaké zásadní překážce, nýbrž pouze proto, že s reprodukčními systémy těchto druhů lze jen velmi obtížně manipulovat.

Když například vědci vytvořili první geneticky modifikovanou opici, jejich největším problémem bylo překonat kritickou čtyřbuněčnou fázi a udržet opičí embrya naživu. Lidská embrya naopak tuto fázi překonávají při umělém oplodnění naprosto běžně. To vše přinejmenším teoreticky nasvědčuje tomu, že by vědečtí odpadlíci skutečně mohli naklonovat dítě. Povedlo se to však společnosti Clonaid? Podle Cibelliho je hlavním důvodem k podezíravosti tvrzení, že se Clonaidu podařilo naklonovat nikoli jedno, nýbrž hned tři děti, a to při pouhých pěti potratech. Takový poměr by představoval ohromující úspěšnost – zvláště když jsou lidská vajíčka podle Cibelliho zkušenosti křehčí než vajíčka kravská. Pokusy na zvířatech nicméně prokázaly, že klonování je svého druhu umění, v němž může být úspěch naprosto nepředvídatelnou a nevysvětlitelnou záležitostí.

Je klonování bezpečné?

Pokud je malá Eve skutečně klonem, mohla by trpět celou řadou vážných zdravotních problémů. Některé z nich se u ní mohou projevit třeba až v šedesáti letech – pokud se vůbec takového věku dožije. Ačkoli vědci stále neznají přesné příčiny tohoto jevu, je klonování velice riskantní pro matku i potomka. U všech dosud naklonovaných druhů zahynula drtivá většina embryí ještě před narozením. A i klony, které se narození dočkaly, často trpěly závažnými či přímo smrtelnými neduhy.

„Neexistuje absolutně žádný důvod očekávat, že u člověka bude situace jiná,“ konstatuje se v dopise, jehož autory jsou experti na klonování Randall Prather a Gerald Schatten a také stvořitel slavné ovce Dolly Ian Wilmut. „Dokud nebudeme mít k dispozici přesvědčivé důkazy, že se situace u lidských embryí jakkoli liší, jsou veškeré pokusy o klonování dětí hrubě nezodpovědné.“

Princip klonování spočívá v přenosu genetického materiálu z nějaké dospělé buňky – například z buňky kožní, jak se údajně stalo v případě Eve – do prázdného vajíčka. Kožní buňka je však „naprogramována“ tak, aby se chovala jako kožní. To znamená, že jsou v ní aktivovány geny potřebné pro tvorbu kůže, zatímco ostatní geny jsou „vypnuty“. Pro normální vývoj klonovaného embrya je však zapotřebí deaktivovat kožní geny a aktivovat geny zárodečné. Samotné vložení dospělého jádra do vajíčka geny nějakým způsobem přeprogramuje, avšak tento proces zdaleka není dokonalý. Fyzický přenos jádra navíc může křehké vajíčko poškodit. V důsledku toho u některých embryí vůbec nedojde k procesu dělení, zatímco jiná nevyrostou natolik, aby se dala implantovat do dělohy nositelky. A také u embryí, která vypadají na první pohled zdravě, často dochází ke spontánnímu potratu nebo se narodí mrtvá. Pouze několik málo procent z nich přežije až do vlastního narození.

Ohrožen však není pouze plod. Klonovaná zvířata a jejich placenty mohou dosahovat nezvyklé velikosti, což představuje vážné ohrožení života nositelky. Studie dvanácti krav oplodněných klonovanými embryi v roce 1999 konstatovala, že plná třetina těchto nositelek zemřela na následky nejrůznějších komplikací. Navíc i několik málo klonovaných živočichů, kteří se narodili živí, často trpí až překvapivě dlouhou řadou nejrůznějších deformací. U slavné ovce Dolly například předčasně propukla artritida. Dosavadní poznatky naznačují, že klonované organismy skutečně mohou umírat předčasně. Japonští vědci například loni uvedli, že 83 procenta jimi naklonovaných myší zemřela již po dvou letech, což je více než trojnásobek počtu myší narozených „pouhým“ umělým oplodněním nebo přirozenou reprodukcí. A některé testy na kravách nasvědčují tomu, že klonovaní jedinci jsou také méně bystří než průměrný hovězí dobytek.

Jak poznáme, že klon je skutečně klon?

Ověření, zda je nějaké dítě klonované, či nikoli, je díky moderní technologii „otisků DNA“ poměrně jednoznačné. Vzhledem k tajnůstkářství obklopujícímu vědecké odpadlíky však nebude snadné skeptické vědce přesvědčit. U normálního dítěte je otisk DNA kombinací otisků obou rodičů. Klonované dítě však má pouze jednoho „rodiče“, a otisky DNA by tudíž měly být u rodiče i potomka naprosto totožné. V jakékoli tělesné buňce se pochopitelně mohou vyskytnout mutace, takže je možné, že se genetický profil klonu bude nepatrně lišit od genetického profilu „rodiče“, což si vyžádá další testy.
Poskytnout dva totožné či téměř totožné vzorky však nestačí. Vědci budou muset prokázat, že jeden vzorek skutečně pochází z dítěte a druhý z klonované osoby. Vzhledem k rozporuplnosti všech dosavadních oznámení o úspěšném naklonovaní člověka je naprosto nezbytné, aby byl celý proces zcela průkazný. „Je zapotřebí, aby vzorky odebírala nějaká důvěryhodná osoba,“ tvrdí Rudolf Jaenisch, odborník na klonování z bostonského Whiteheadova institutu. Alec Jeffreys z Leicesterské univerzity jde ještě dál. Trvá na tom, že odběr vzorků a testování by se měly provádět odděleně, a to nikoli v jedné, nýbrž ve dvou laboratořích. „V ideálním případě by měla být celá procedura nahrávána na videokazetu, což by vyloučilo možnost záměny vzorku.“

Lze klonování zabránit?

„Klonování lidí musíme předejít tím, že je zastavíme dříve, než vůbec začne,“ oznámil loni v dubnu americký prezident George Bush. Lze-li však věřit tvrzení Clonaidu, pak v době Bushova projevu již vyrůstal v matčině lůně první lidský klon. I přes téměř všeobecné odsouzení pokoutního klonování člověka, jak je provádí například společnost Clonaid, nebude nijak snadné tomuto fenoménu zabránit. Od narození ovce Dolly před šesti lety přiměla možnost klonování člověka více než 40 států, aby tuto proceduru zakázaly. Rovněž OSN se pokusila zformulovat mezinárodní úmluvu, která by klonování člověka zapověděla. I kdyby však podobná úmluva spatřila světlo světa, vstoupí v platnost pouze ve státech, které ji podepíší, tvrdí odborník na mezinárodní právo na Washingtonově a Leeově univerzitě v americké Virginii Frederick Kirgis. Každý stát by pak musel úmluvě přizpůsobit vlastní zákony, což může trvat mnoho let. Navíc vždy existuje možnost, že nesignatářské státy dají lidskému klonování zelenou.
„Úmluvy OSN lze často beztrestně porušovat,“ tvrdí dokonce Kirgis. „Některé z nich obsahují sankční mechanismy, ale většina je nemá.“

I přes širokou podporu zákazu neexistuje sebemenší shoda v otázce, jak tento zákaz uplatňovat, konstatuje Arthur Caplan, expert na bioetiku na Pensylvánské univerzitě a poradce výboru OSN zabývajícího se otázkou klonování. Momentálně nemůžeme doufat v nic lepšího, než je moratorium, dodává. Problémem je i skutečnost, že zatímco některé země vydaly zákaz všech forem klonování člověka, jiné státy jako například Velká Británie zastávají názor, že zákaz by se neměl vztahovat na klonování terapeutické – tedy na tvorbu klonovaných embryí za účelem zisku embryonálních kmenových buněk a jejich následné využívání při léčbě chorob.
Některé země proto navrhly, aby OSN ihned zakázala klonování reprodukční a s terapeutickým klonováním si lámala hlavu později. Španělsko a další státy se však stavějí proti tomuto řešení, neboť mezi terapeutickým a reprodukčním klonováním nespatřují žádný právní ani morální rozdíl.

Nikde nevede dělicí čára v této otázce zřetelněji než v USA. Prezident George Bush již vyjádřil svou podporu návrhu zákona, podle něhož by mohly být osoby podílející se na klonování člověka potrestány až desetiletým vězením a pokutou ve výši sta tisíc dolarů. Republikánský senátor Arlene Spector však předložil jiný návrh zákona, který by zakazoval pouze klonování reprodukční. Jistým krokem vpřed by snad mohl být přístup Jihokorejské republiky, kde úřady před nedávnem podnikly razii na místní pobočku společnosti Clonaid. Jihokorejské zákony sice nezakazují klonování, ale tamní úřady chtějí společnost Clonaid obvinit z nebezpečných lékařských postupů.

Leave a Reply