Expedice Monoxylon: plavby po 8000 letech?

2 Kvě

Na samotném počátku neuvěřitelného dobrodružství může být například četba knih Eduarda Štorcha, obrazy malíře Zdeňka Buriana a jeden velký klukovský sen. Málokomu se ovšem podaří své smělé a odvážné představy proměnit v realitu. PhDr. Radomíru Tichému, PhD., který se specializuje na období neolitu, experimentální archeologii a popularizaci archeologie, se to podařilo.

Tento odborný asistent pro dějiny pravěku a starověku Ústavu historických věd Univerzity Hradec Králové se svým týmem se rozhodl pro vlastní dobrodružství spojené s poznáním. Přípravy i celá realizace měly punc originality a sklidily úspěch. O něm svědčí například zařazení Expedice Monoxylon mezi deset nejúspěšnějších českých vědeckých projektů po roce 1989. Pojďme se tedy vypravit po stopách mladší doby kamenné, protože o své dojmy a nová zjištění se „otec projektu“ velice rád podělil.

Jak se vůbec zrodil nápad podniknout takto netradiční cestu po moři a kdy se uskutečnila?

V letech 1995 a 1998 jsem se svými spolupracovníky uskutečnil dvě expedice. Podle typu použitého plavidla nesly obě název Monoxylon. První expedice směřovala přes Egejské moře napříč po řetězci jednotlivých ostrovů, druhá testovala jiný člun stejného typu na pěti úsecích západního Středomoří na území Itálie, Francie, Španělska a Portugalska. Šlo o dlouhodobě připravované akce. Jejich myšlenkové počátky sahají opravdu asi až do mého dětství, ale idea se časem měnila ve vědeckou hypotézu. Už koncem osmdesátých let jsme s přáteli vyzkoušeli naše první dlabané čluny na řece Orlici ve východních Čechách, ale k samotné realizaci expedic testujících hypotézy o mladší době kamenné mělo dojít až téměř po deseti letech.

Z čeho byly čluny vyrobeny a jak jsou velké?

Monoxyl je člun vydlabaný z jednoho kmene, monoxylon je řecké pojmenování téhož a představuje dávno používané plavidlo. Podstatou expedic bylo jeho aplikování na moři a předpoklad, že byl přinejmenším jedním z plavidel, která stála na počátku námořní plavby ve střední a mladší době kamenné. Archeologové běžněji znají tato plavidla z vnitrozemí a v menších rozměrech. Šířka bývá okolo poloviny metru a délka do deseti metrů, ale také i poloviční. Náš člun pro Monoxylon I byl sice necelých pět metrů dlouhý, ale přes metr široký. Co je však zajímavé a důležité, jeho tvar měl hypotetickou podobu. V osmdesátých letech byly sice na dánském pobřeží nalezeny dva prehistorické dlabané čluny prokazatelně používané tehdy na moři v severní Evropě, ale nám se jejich štíhlý dlouhý tvar nezdál být vhodný pro námořní plavbu. Zvláštní shodou vědeckého štěstí či osudu však bylo, že v roce 1994 nalezli italští archeologové v jezeře Bracciano severně od Říma dlabaný člun z mladší doby kamenné. Navíc jsou přesvědčeni, že sloužil i k námořní plavbě, protože jezero bylo původně spojeno s Tyrhénským mořem.

Byl druhý člun přesnou replikou nálezu římského Museo L. Pigorini?

Bylo nutné, aby byl. Poznání nám skutečně hodilo onu pomyslnou rukavici jako výzvu. Věděli jsme, že je nutné testovat toto plavidlo. Tak vznikl nápad realizovat expedici Monoxylon II v západním Středomoří, kde se před 8000 lety podobné čluny možná proháněly. Šlo o to testovat jejich možný přínos pro šíření zemědělství v západním Středomoří v mladší době kamenné. Naše replika – a materiál skutečně odpovídal originálu, byl to dub letní – však byla nakonec asi o metr kratší. To je devět a půl metru při šířce metr dvacet. Věřím, že tato úprava jeho vlastnosti nijak zásadně nezměnila. Byl to už náš pátý člun.

Jakými nástroji byly čluny vyrobeny? Nechali jste se inspirovat těmi původními?

Už člun expedice Monoxylon I byl z podstatné části vyráběn původní technologií, byl vypálen ohněm a teprve zbytek byl dosekán. Replika člunu z Bracciana si vyžadovala jiný přístup. Celý člun byl vysekán. Na třech metrech délky jsme použili původní nástroje vybroušené z kamene. Teslice byla originál a sekeru jsme vyrobili sami. Výsledky pro nás byly zajímavé a cítili jsme i odpovědnost využít šance, kterou nám dával dvousetletý dub od Valdic ve východních Čechách a jeho dárce město Jičín. Zbytek byl dotesán moderními železnými sekerami, teslicemi a klíny. V experimentální archeologii by vám snad každý odpověděl proč – z časových důvodů.

Jakým způsobem byl člun poháněn?

Jako pohon jsme použili pádlování. Pádla sice neznáme ze Středomoří, ale ze severní Evropy ano. Veslování by pro relativně malou šířku plavidel nepřipadlo v úvahu. V Egejském moři jsme na radu profesorky Gimbutas ze Spojených států vyzkoušeli i jednoduchou plachtu na zadní a zadoboční vítr. Ve směru naší plavby se však neosvědčila. A tak replika člunu z Bracciana zůstala bez plachty. Dnes bych ji znovu zvažoval, ale to jen díky tomu, že jsme udělali velkou zkušenost s pádlováním. Rychlost člunu tak nepřesáhla 4 kilometry v hodině. My ale víme, že ve Středomoří jsou i stokilometrové vzdálenosti mezi v pravěku osídlenými břehy. Použití plachty bych proto viděl jako řešení. Také je třeba říct, že my jsme podmínky našeho pokusu nevybírali. Z časových důvodů bylo nutné pokračovat, což se často neshoduje se strategií použití plachty. Problémem bylo i řízení člunu. Jako jednoduché kormidlo jsme použili vlastně větší pádlo.

Můžete trochu přiblížit složení posádek?

Především to, že je tvořili vnitrozemci. Zasloužili jsme si díky tomu obdiv lidí z pobřeží. Možná byl i ten kus neznalosti k realizaci projektu nutný, protože například Řekové se v Athénách velmi podivovali, na čem jsme Egejské moře přepluli. Ale k posádkám. Lidé se střídali při pádlování. Optimálně po třech hodinách, v nutnosti však také téměř po celý den. Při expedici Monoxylon II se urazilo i přes padesát kilometrů za den. Posádky tvořili mladí lidé, částečně moji studenti, ale i studenti z Polska, Slovenska, Německa. Na druhé expedici byly i dvě dívky. Právě jedna z nich by se dala nazvat jako jediný vodácký profesionál, i když mezi muži bylo i několik tělocvikářů. O to je však výsledek expedic cennější. V pravěku museli mít lidé daleko více zkušeností. A vše muselo jít ještě o mnoho lépe.

Vyskytly se po cestě nějaké nepříjemnosti či komplikace?

Jistě očekáváte, že ano. O překvapení nebyla nouze a to třeba už ve fázi přípravy. Zmínil jsem například zkrácení člunu. To se ukázalo být šťastnou okolností, protože delší loď by podle zahraničních předpisů na našem vozíku ani nebylo možné přepravovat. Problémy ale byly i s hmotností, která neměla přesáhnout dvě a půl tuny. Ještě měsíc před akcí to byly stále tři tuny a dalším odsekáváním dřeva se nám plavidlo podařilo upravit přesně na požadovanou hmotnost. Další cestovní příhodou byla rakouská celnice. Tento konflikt s údajnou protidrogovou kontrolou, neodpovídajícími parametry přepravy a dalšími výmysly se dostal i do posledního vydání Dějin Rakouska. To, co je však jistě nejzajímavější, je samotná plavba. Mluvím o té chvíli, kdy se podaří vymanit plavidlo a jeho posádku ze vztahů k moderní civilizaci a probíhá to, proč byla celá akce s námahou připravována. Šlo samozřejmě o celou řadu příhod. Například jak Češi obelstili francouzský mistral plavbou na Malé Rhôně, jak kamarádi zachránili jednoho z expedičních lékařů na pobřeží portugalského Atlantiku při nácviku střídání posádek nebo jak dlabaný člun zůstal jako jediné plavidlo na moři na samém jihu Francie při bouři u Port du Niel. A když se naší posádce podařilo proplést se dvoumetrovými vlnami a dojet do malého přístavu, co myslíte, že udělaly zbylé dvě posádky? Jely si ty vlny alespoň trochu vyzkoušet taky!

Mají expedice Monoxylon nějaký vztah k Thoru Heyerdahlovi?

Jistě. Jde především o odlišný typ plavidla, který mohl stát na počátku námořní plavby. Thor Heyerdahl ještě ve svém vysokém věku připomínal, že cítí nejistotu pokaždé, když usedne do dlabaného člunu. Jeho úspěšné expedice o mladších (starověkých) rákosových plavidlech ovlivnily naše názory na dávnou námořní plavbu. Například koncem osmdesátých let Řekové podnikli plavbu na malém rákosovém člunu pro pětičlennou posádku z Attiky na ostrov Mélos, odkud byl v prehistorii dovážen obsidián potřebný k výrobě nástrojů. Ten pokus byl pak uváděn v odborné literatuře až do našich expedic jako jediné řešení. Vždy to funguje tak, že lidé věří tomu, co bylo vykonáno. Po našich pokusech říká každý odborník na neolit: při šíření zemědělství byla role plavby zřejmá. Ale například já jsem to nevěděl. Možná že si to nemyslel ani Thor Heyerdahl, se kterým jsem nikdy neměl možnost se setkat. To by už na něj bylo asi příliš Čechů. Moje kniha k němu dorazila ve chvíli, kdy končil jeho život. To však přinejmenším nic nemění na jeho velikosti a mojí úctě k němu.

Vraťme se k nálezu z jezera Bracciano. Jaký vztah má tato lokalita k naší archeologii a co znamená pro lidské dějiny?
Ve velkém týmu, který archeologický nález analyzoval, nebyl nikdo z našich odborníků. Nález je totiž zcela netradiční ve vztahu k tomu, co se v našich podmínkách dochová v nálezech z organických materiálů. Stručně: na lokalitě Brac- ciano se nám mladší doba kamenná začala zdát spíše jako doba dřevěná. Tento materiál tehdejší lidi obklopoval daleko více. Kdo by také řekl, že před 8000 lety na území dnešní Itálie rostly duby s průměrem větším než jeden metr? My jsme se do výzkumu nálezu člunu z jezera Bracciano zapojili opovážlivě až v jeho poslední fázi, tam, kde experimentální archeologie testuje obraz složený ze všech předchozích analýz. Přepluli jsme na replice 800 kilometrů za 200 hodin a naše poznatky o vlastnostech plavidla a možnostech tehdejší plavby doplnily představu o procesu šíření zemědělství v Evropě.

Proč vás zajímá právě neolit a co to vůbec je experimentální archeologie?

Mladší doba kamenná je obdobím počátku skutečných námořních člunů a pro mne začalo být postupně důležité vědět co nejvíce o lidech té doby. Proto se účastním i dalších ryze suchozemských projektů, jako je zpracování rozsáhlého archeologického výzkumu z Mohelnice u Zábřehu. Vztah k experimentální archeologii je daný podílem zkušenosti na tomto poznání. Správný pokus má mít svoje cíle a sledovaný průběh. Má však i svá úskalí jako například zapojení dnešního člověka do takového pokusu. Pravěký člověk byl samozřejmě jiný.

Prozraďte, jak jste se dostal k archeologii? Nabídněte na závěr ještě nějaké další „dobrodružství“…

Myslím, že je i řada mnohem všednějších dobrodružství. Těch, která vyvolávají menší závist, ale jejichž realizace je stejně úporná. V současnosti se například věnuji našemu Centru experimentální archeologie ve Všestarech. Jsou zde původními postupy rekonstruovány archeologické objekty jako domy, dílny, studna, náboženský okrsek a podobně. Středisko je členem nově vzniklé přísné asociace podobných evropských projektů. Jde o stejný klukovský sen ovlivněný četbou Štorchových knih a obrazy Zdeňka Buriana. Na naší univerzitě navíc připravujeme nový studijní program zaměřený na prezentaci archeologie. Doufám, že i zde přijde ten pocit srovnatelný s možností několik dnů si zapádlovat v pravěkém člunu.

Leave a Reply