Evropská unie, jeden rekord už máme

28 Zář

Vstup deseti nových států do Evropské unie, lépe řečeno jejich přidružení k patnácti stávajícím, je v podstatě interdisciplinární vědecký problém. Zatím dosud nikdy nevzniklo na světě tak velké soustátí výrazně identických zemí, z nichž každá má svou významně hlubokou a originální historii. Je to hazard, nebo pozitivní civilizační experiment spoléhající na vysoce kulturní úroveň komunikace a ekonomický konsensus relativně malého regionu?

Na toto velmi interdisciplinární téma se na tomto místě měla vyslovit některá z významných osobností syntetizujících s nadhledem znalostí a zkušeností ekonoma, politologa, sociologa, historika, psychologa, odborníka na problémy nacionalismu, terorismu, etnických menšin, evropského kulturního klimatu s jeho odlišnostmi a podobně. Hledali jsme jakéhosi univerzálního Einsteina, jimiž česká politická scéna zdánlivě přetéká. Bohužel jsme – bez podrobností, koho jsme oslovili a jakým způsobem dotyční odmítli – zjistili, že podobného hazardu je schopen odvážit se pouze publicista navyklý na tresty a opovržení za užívání demokratické výsady mít vlastní názory, byť jsou podepřeny nějakým vzděláním, pilným samostudiem a dokonce i zákony. Ostatní se bojí „nějakých“ důsledků. Výhodou publicisty je, že na jedné straně umí číst a hodně toho využívá, na druhé straně umí obvykle psát, kompiluje a vlastní názory do toho nějak obratně zasune. Prostě si s tím nějak poradí.

Kam tedy vlastně jdeme?

Milí Euročeši, musíme si opravdu ihned uvědomit, že nekráčíme do ráje, nýbrž do navoněného a bohatšího nepořádku, jehož základní výhodou je to, že v něm kapitalismus začal mnohem dříve než u nás a má lepší zdroje. Dosavadní evropská patnáctka si určila jistá pravidla, jimž nelze upřít prozíravost, etiku, ekonomický pragmatismus a hodně společné dobré vůle. Ale i tak zůstává Portugalsko zemí otřesných rozdílů, velkých boháčů ve městech a nuzáků na venkově žijících v domcích s povalenými ploty a propadlými sedlovými střechami. I tak si slunné Španělsko zachovává organizovaný terorismus, baskický separatismus, katalánskou povýšenost, leckdy deprimující podobu vnitrozemských vesnic, podivnou lehkomyslnost v byznysu. Turistika to nějak vylepší. I tak si zachovává Francie své multinárodní problémy, pocit výlučnosti vůči celému světu, nacionalistické výstřelky, kriminalitu netušené úrovně a brutality. I tak má Velká Británie podobné potíže kořeněné krutým severoirským terorismem. Libra je pro ni totéž co pro Američany dolar. Nevzdají se jí kvůli „nějaké“ Evropě. Nizozemsko nahrazuje terorismus drogovou benevolencí a někdejší pohoda země polderů, tulipánů, větrných mlýnů a sýra uhání úplně jinam kvůli multinárodní nesvárlivosti a kriminalitě, posledního vůdce politické opozice vyprovodily na onen svět smrtící kulky. Je to u nás možné? Ale turistika kvete. Belgii stačí k zakrytí problémů mezi Valony, Vlámy a dalšími etniky bruselská centrála EU a NATO. Ale byli jste někde v Belgii a zažili, co s vámi dokážou nadělat belgičtí úředníci? Kvůli tomu se Belgičanům říká, že jsou „Bulhaři západu“. Ti budou vládnout Evropské unii. Spořádaní Němci s předpokládaným ekonomickým růstem kolem 1 % se ukázněně ptají: máme bojovat proti rozšíření EU, nebo se smířit s tím, že klesne naše životní úroveň? Itálie i přes svou hluboce deklarovanou příslušnost k evropanství stále bojuje s mafiánstvím, terorismem a separatismem jako před 50 lety. Rakousko vyniká výhradami vůči Čechům, protože třeba na Němce si netroufne. Němci mají žebříček blbosti: 3. Frísové, 2. Bavoráci, 1. Rakušané. Ale hlavně ta turistika, ty Alpy, to je opravdu poklad. Švédsko je daňovým šílenstvím. Dánové se mají nejlíp. Smějí se Irové a Finové, protože vsadili na vzdělání a technologie. Škoda že jsou od nás tak daleko. A oni si říkají: nebylo by pro nás lepší jít cestou Norska, které má EU „na háku“?

S čím tam jdeme?

Podle Financial Times mají všechny „staré“ země EU kromě Finska a Irska nižší předpokládaný růst HDP než nových deset zemí. Čili „my“ (rozuměj „nás“ deset) jsme hlavně investiční příležitostí a tržním prostorem. Praha je plná zejména italských, francouzských, španělských a německých firem, které zde vznikly včas, aby si „užily“ těch miliard eur, které sem přijdou ze strukturálních a jiných fondů EU. Češi si nemohou dělat iluze, že vstupují do EU jako jedna z nejsilnějších zemí, jak nás o tom přesvědčují sociálně-demokraticko-koaliční vládcové. Je to lež! Do evropského chaosu vstoupíme se svými novými devíti druhy se svým dalším nepořádkem. Jeden rekord však máme. Češi jdou do EU s bezkonkurenčně nejvyšším deficitem veřejných financí -12,9 % HDP ze všech zemí nové desítky (Slovensko -3,6 %, Maďarsko -5,9 %, Polsko -4,1 %, Slovinsko -1,8 %, Estonsko +2,6 %, Litva -1,7 %, Lotyšsko -1,8 %, Kypr -6,3 %, Malta -9,7 %), s nezaměstnaností 9,8 % (vyšší má jen Maďarsko, Slovensko, Litva a Lotyšsko), průměrné náklady na jednu pracovní sílu v eurech za hodinu jsou necelé 4 (nižší je v pobaltských státech, na Slovensku, v Maďarsku), deklarujeme růst HDP 2,9 % (nižší hlásí jen Maďarsko, Slovinsko, Malta a Kypr), HDP na hlavu v poměru k průměru EU dosavadní evropské patnáctky je necelých 62 % (lepší je Kypr 78 %, Malta 69,2 %, Slovinsko 69,7 %). To vše podle Financial Times. Nejsilnějšími vstupujícími zeměmi jsou při relativním „balancu“ všech ukazatelů Slovinsko (HDP na hlavu vůči EU 69,7 %, saldo rozpočtu veřejných financí -1,8 %, náklady na pracovní sílu v /h je 8,9, nezaměstnanost asi 6 %, růst HDP asi 2,5 %) a Kypr (HDP na hlavu vůči EU 78 %, saldo rozpočtu veřejných financí -6,3 %, náklady na pracovní sílu v /h je 10,7, nezaměstnanost asi 4,7 %, růst HDP asi 2,1 %). Litva hlásí růst HDP kolem 9 %, Lotyšsko 7,3 %, relativně vyspělejší Estonsko (hlavně díky finským investicím) 4,9 %. Relativně nejslabší jsou „nejuřvanější“ Poláci, kteří nejvíc vynikají nezaměstnaností přes 19 % a HDP na hlavu v poměru k průměru EU na úrovni pobaltských zemí (těsně nad 40 %). Mají však téměř 40 milionů obyvatel.

Co ještě?

Nové východní země „opepří“ EU multinárodními a etnickými problémy a nacionalismem. Jeho nositeli budou zejména předák polských zemědělců Andzej Lepper, sesazený litevský prezident Rolandas Paksas, představitelé maďarské menšiny na Slovensku, vládní bossové ve Slovinsku (odmítají udělit občanství dalším národnostem bývalé Jugoslávie). Přibude „ruský problém“ (hlavně v Lotyšsku a Estonsku mají Rusové problém s občanstvím, protože neumějí jazyk), Litva je smířlivější, Rusové se však houfně přihrnuli i do Čech. Tyto potíže přirozeně doplní Kypr svým řecko-tureckým problémem (do EU vstupuje jen řecká část). Malta, ČR, Polsko a Slovensko posílí euroskeptické nálady. Evropa se obává romského problému (nová desítka přivede do EU odhadem 1,5 milionu Romů) se západními migračními sklony. Rečeno velmi optimisticky – pětadvacetičlenná EU se 455 miliony obyvatel („stará“ patnáctka měla 378 milionů), s velkými rozdíly a zbytnělými problémy bude silnější, pro její bohatší část ekonomicky zajímavější, pro její chudší část nadějnější. Pro téměř třísetmilionové impérium Američanů, rozsáhlé teritorium s 1,3 miliardy muslimů a území „asijských tygrů“ se tím mění jen málo, zejména z ekonomického hlediska. A to jsou zatím čtyři nejvyšší světové hráčské karty.

Leave a Reply