Děti v ohrožení

23 Bře

Syndrom barona Prášila. Poněkud směšný název, za nímž se skrývá závažná psychická porucha rodičů, kteří trpí utkvělou představou, že jejich děti jsou nemocné, a snaží se o tom ze všech svých sil přesvědčit i lékaře. Výsledkem je zvláštní druh týrání dětí, který může končit i smrtí. Až donedávna byl prášilovský syndrom považován za „marginální“ jev, jde však o mnohem rozšířenější problém, než se původně zdálo.

Tuto zvláštní formu týrání objevil v roce 1977 britský pediatr sir Roy Meadow. Lékařům se ale nechtělo věřit. Je možné, aby existovali rodiče, kteří vymyslí nebo dokonce způsobí svému dítěti vážné onemocnění, jen aby na sebe upoutali pozornost? Dnes už lékaři ví, že taková věc možná je, a jsou mnohem ostražitější. Pro rozpoznání syndromu stanovili čtyři základní kritéria:

  • Nemoc dítěte je vykonstruována jedním z rodičů.
  • Rodič obejde s dítětem množství lékařů a nemocnic, aby získal co největší počet vyšetření.
  • Rodič popírá etiologii, tedy příčiny, onemocnění.
  • Veškeré příznaky choroby mizí, jakmile je dítě od rodiče odděleno.

Bohužel ne-lze tento jev brát na lehkou váhu, protože jen ve Francii se zjistilo, že v deseti procentech případů končí úmrtím dítěte. Na druhou stranu celá čtvrtina rodičů se spokojí s pouhým lhaním a další čtvrtina s vytvořením nemoci. Na základě těchto poznatků byly stanoveny tři stupně závažnosti. Na nejnižším stupni rodiče jen přehnaně fabulují a falšují některé lékařské dokumenty. Při druhém stupni závažnosti rodič zasahuje například do výkalů dítěte a přidává krev do jeho moči nebo do zvratků. Ve třetím stupni je riziko úmrtí dítěte nejvyšší. V tomto stadiu se rodič zmocní samotného těla dítěte, zasahuje do něj lékařskými nástroji (např. katetry, infuze) nebo jej přímo ohrozí a způsobí smrt udušením či otravou.

Profil rodiče

Týrajícím rodičem je v 95 procentech případů prášilovského syndromu biologická matka. Jsou to ženy, které byly samy obětí syndromu nebo přinejmenším trpí hypochondrií. Často pocházejí z lékařského prostředí nebo mají dostatek znalostí na to, aby dokázaly obalamutit i odborný personál. Objevují se dva základní typy takových matek. První jsou velice milé, pozorné, vstřícné a předstírají, že chtějí s lékařem najít společnou řeč. Druhý typ je naopak nedůtklivý a netrpělivý. O lékaři prohlásí, že jestliže na dítěti žádnou chorobu nenašel, je neschopný, a jdou vyhledat pomoc jinam. Dokonce i když je jejich podvod odhalen, trvají tak zarytě na svém, že znejistí i na slovo vzaté odborníky. Za každou matkou, která tímto způsobem manipuluje s dítětem, se nachází psychicky velmi křehká osobnost. Chce být obdivována pro své dokonalé mateřství, své dítě považuje za vzácný poklad a domnívá se, že pouze v rukou lékaře bude její potomek v bezpečí. Děti svou matku v tomto jednání tiše podporují, i když trpí. Většinou jsou přesvědčeny, že si týrání samy nějak zavinily. Při dotazech popírají, že by skutečnost byla jiná, než jak ji jejich matka líčí. Dokud nepoznají normální vztah založený na empatii, toleranci a vzájemném respektování, nepochopí, že láska nemusí být nutně spojena s utrpením.

Lékaři v pasti

Syndrom barona Prášila by neexistoval bez nevědomé asistence lékařů, kteří se dostávají do takového tlaku, že jim zbývá jen málo prostoru k manévrování. Velká část pediatrů zakládá svou praxi na důvěře mezi lékařem a rodiči. Když je dítě nemocné, lékař věří matce, která svého potomka koneckonců zná nejlépe. Podporují se také hospitalizace dětí spolu s matkou, která dokonce v některých nemocnicích zastupuje při jednoduchých úkonech zdravotní sestru (např. měření teploty) a sama vykonává nad dítětem dozor. K odhalení jejího patologického chování proto často přispějí osoby, které nejsou v případu přímo zainteresovány a mají dostatečný odstup. Takový byl i případ malé holčičky J. trpící dědičnou drepanocytózou, tedy srpkovitou anemií. Chůva se dítěte okamžitě zmocnila a přesvědčila rodiče, že jeho onemocnění je natolik závažné, že jej nemohou řešit sami. Dítě bylo podrobeno nadměrné medikalizaci a bylo neustále napojeno na kyslíkový přístroj. Chůva šla ve své patologii tak daleko, že založila pro dítě nadaci s cílem shromáždit prostředky na transplantaci srdce a plic. Její přehnané starostlivosti si všiml až školní lékař. Ve skutečnosti lze v chování takových žen vypozorovat určité charakteristické prvky poukazující na prášilovský syndrom. V prvé řadě jsou mnohem více zaujaty samotnou nemocí než svým dítětem. Souhlasí se všemi vyšetřeními a samy navrhují další, což je v rozporu s běžnou tendencí matek uchránit své dítě před nekonečnými lékařskými prohlídkami. Pokud neuspějí s vlastnoručně stanovenou diagnózou u jednoho lékaře, putují k dalšímu. Jsou schopny s dítětem objíždět všechny nemocnice v okolí a pečlivě za sebou zametají stopy. Některé mění identitu a uvádějí jednou své jméno za svobodna, jindy jméno manžela nebo jiného příbuzného. Z lékařských zpráv vytrhávají stránky uvádějící výčet všech vyšetření, kterými dítě prošlo.

Těžký úkol

Rozpoznat a prokázat syndrom barona Prášila je velice nesnadné. Anglosaské země, které mají s tímto jevem největší zkušenosti, si již vybudovaly určitý systém s několika základními postupy:

Videozáznamy v nemocnicích
Tento postup je běžný zejména v USA, kdy se do pokoje dítěte, jehož rodiče podezírají lékaři z prášilovského syndromu, umisťují skryté videokamery zaznamenávající sebemenší pohyb. V dozorčí místnosti sleduje záznam policista nebo zdravotní sestra a v případě nežádoucího chování rodiče personál okamžitě zasáhne.
Informační síť
Vzhledem k tomu, že matky s prášilovským syndromem putují od lékaře k lékaři a často mění svou identitu, je někdy těžké je dostihnout. Proto by v podezřelých případech měla být zavedena informační síť umožňující lepší koordinaci lékařů mezi sebou. Veškeré údaje o dítěti i jeho případu by měly být k dispozici v jakési informační bance, která je přístupná pouze odbornému personálu.
Osvětová kampaň
O výskytu prášilovského syndromu musí být informováni nejen pediatři, ale také ostatní praktičtí lékaři, protože některá vyšetření absolvují matky s dětmi i na odděleních pro dospělé. Všichni lékaři by měli vědět, jaké jsou základní příznaky syndromu a jakým způsobem je třeba postupovat, pokud je u některé z matek objeví.

Psychické týrání

Většina lékařů je ochotna připustit, že lze nafingovat například horečku nebo jiné fyzické onemocnění, předstírání psychické poruchy u dítěte ale považují mnohdy za nemožné. Přesto i takové případy existují. Matky přicházejí k dětskému psychiatrovi s diagnózou autismu nebo hyperaktivity v kapse, a pokud lékař prohlásí jejich dítě za zdravé, navštěvují další odborníky tak dlouho, dokud nenajdou lékaře, který jim diagnózu potvrdí a předepíše léčbu. Vyskytuje se i jiná forma tohoto syndromu. Dítě skutečně určitou psychickou chorobou trpí a matka se snaží pouze zveličit nebo naopak popřít její příznaky. Jeden dospívající mladík se například opakovaně pokoušel o sebevraždu a lékaři si s jeho případem nevěděli rady. Nakonec nabyli dojmu, že před nimi matka skrývá veškeré chlapcovy projevy a příznaky, aby patologii udržela při životě a znemožnila stanovení správné diagnózy i léčby. V poslední době se o prášilovském syndromu hovoří také v souvislosti se sexuálním zneužíváním dětí a s tzv. „syndromem pondělního rána“. Dívku z rozvedených rodičů, která strávila víkend u otce, přivádí matka v pondělí ráno do nemocnice a dožaduje se vyšetření, aby zjistila, zda ji otec sexuálně nezneužil. Často tím nastartuje řetězec nekonečných prohlídek, které se neblaze zapíší do dívčina psychického stavu.

NÁZOR ČESKÉHO ODBORNÍKA

Münchhausenův syndrom lze volně přeložit jako syndrom barona Prášila. Znamená to stav, kdy si pacient záměrně vyvolává nebo předstírá tělesné nebo duševní příznaky. Někdy bývá též označován jako nemocniční tulák.

Jedinec je charakterizován tím, že putuje z nemocnice do nemocnice, od jednoho lékaře ke druhému se stížnostmi rázu akutní interní nebo chirurgické podoby, která je předstíraná, úmyslně produkovaná nebo hrubě zveličovaná = syndrom závislosti na nemocnici. Tato porucha je vzácná a není snadné ji spolehlivě diagnostikovat. V literatuře se objevují většinou jen popisy jednotlivých případů. V průběhu své celoživotní psychiatrické praxe jsem se setkal pouze se dvěma případy. Prvním byla 40letá žena, která byla opakovaně chirurgicky léčena pro bolesti v dutině břišní, poprvé byla operována pro podezření z akutního zánětu slepého střeva. V průběhu dalších několika let byla celkem 27x operována (pro bolesti v pooperační jizvě, byl jí vyňat žlučník a slezina atd.). Příčina opakovaných bolestí nebyla zjištěna. Motiv opakovaných žádostí o operativní řešení nebyl jasný. Udává se, že je to egocentrický rys povahy a z něho plynoucí porucha chování, která má soustředit zájem okolí na vlastní osobu. Pacient si libuje v nemocniční péči a pozornosti lékařů. Motivace je hlubinná, není jednoduše účelová jako např. získání důchodu, nebo jiné výhody. Může být uplatněna snaha přivést lékaře do nesnází a diagnostických rozpaků.

Ještě kurióznější a absurdnější je Münchhausenův syndrom by proxy dle anglosaské terminologie, což lze přeložit jako Münchhausenův syndrom v zastoupení. Tento je charakterizován těsným intimním vztahem matky k předškolnímu dítěti. Matka se jeví svému okolí jako superpečlivá matka, která o dítě nadměrně pečuje. Blízká rodina je přesvědčena o velice obětavé matce. Dítě však navzdory její péči a péči zdravotnické a lékařské trpí opakovanými a nevyléčitelnými kožními nebo jinými chorobnými projevy. Často to je krev v moči, zvýšené teploty apod. Matka s dítětem navštěvuje lékaře, nemocnice, příznaky však neustupují. Při delší hospitalizaci nebo při oddělení matky od dítěte však příznaky rychle ustupují. Teploty se naráz normalizují, záněty ustupují, moč je bez krve. Vše je vyvoláváno tajně matkou, která se pokouší získat náklonnost okolí a mimořádné zásluhy za péči o trpící dítě.
Ve světové literatuře jsou popsány pouze stovky případů. Důkaz zavinění je prokázán lékařskými expertizami, policejním vyšetřováním a zejména pak poté, co je matka odloučena od dítěte a dítě se zázračně uzdraví. V současné době jsme měli možnost vyšetřovat mladou matku, která se v mládí sama poškozovala, do operační rány si vkládala buničinu, do operovaného kolena si píchala vodu, jizva po operaci slepého střeva se hojila 5 let. Vlastní dceři dávala do moče svou krev a pod kůži jí píchala materiál kontaminovaný stolicí. Při jejich společné hospitalizaci v nemocnici jí tento kontaminovaný materiál vstříkla přímo do infuze a tím svou dceru vážně ohrozila na životě. Münchhausenův syndrom, který je hodnocen jako porucha osobnosti, byť je pro nás tak nepochopitelný, je nebezpečný pro samotného pacienta i jeho nejbližší okolí. Za své chování jsme však trestně odpovědni, i když trpíme poruchou osobnosti, stejně jako tomu bylo v citovaném případu.

Leave a Reply