Columbii nakonec opustilo štěstí

5 Bře

Raketoplán ColumbiaBěhem startu raketoplánu Columbia ze startovací rampy Kennedyho vesmírného střediska bylo vidět, jak z obrovské vnější palivové nádrže odpadávají úlomky a narážejí do křehkých žáruvzdorných destiček na spodní straně plavidla. Zatímco raketoplán pobýval na oběžné dráze, snažil se narychlo svolaný tým inženýrů analyzovat videozáznam startu a zaměřit fotoaparáty vojenských špionážních družic na spodní stranu raketoplánu s cílem zhodnotit případné škody. Další odborníci mezitím analyzovali potenciální účinky nárazu – s neprůkaznými výsledky.

Zdá se vám to povědomé? Raketoplán Columbia přistál o dva dny později 14. dubna 1981. Během žhavého sestupu plavidla do zemské atmosféry se pozorovatelé na zeměkouli i sami astronauti modlili a doufali v nejlepší, přičemž se zároveň obávali nejhoršího. Byl to vůbec první let raketoplánu Columbia, který se tehdy bezpečně vrátil na Zemi. Když jeho velitel John Young – nejzkušenější astronaut kosmické agentury NASA, který se procházel po Měsíci a je dokonalým ztělesněním neohroženého, drsného a rezervovaného Američana-chlapáka – sestoupil z paluby, nešetřil zářivými úsměvy. Sešel ze schůdků, vyměnil si několik pozdravů s okolostojícími, zamířil zpátky pod raketoplán a dlouze zíral na jeho povrch vyložený lesklými černými destičkami. Zdál se být překvapen, že je ještě naživu.

Jednobodové selhání

Všichni, kdo tento let sledovali, dobře věděli, jak se Young cítí, neboť i oni spolu s ním po dva dny setrvávali v napjaté nejistotě. Izolační destičky, které patří k nejzranitelnějším součástem raketoplánu, jsou předmětem sporů již celá léta. Představují totiž potenciální „jednobodové selhání“ – prvek, který se nedá ničím nahradit. V té době nikdo netušil, zda se raketoplán může bezpečně vrátit na zeměkouli, budou-li byť jen sebeméně poškozeny keramické destičky chránící jeho hliníkový trup – a lidi uvnitř – před teplotami až 1500 °C. Pouhých několik málo poškozených destiček totiž mohlo vést až k tomu, co NASA svým nenapodobitelně eufemistickým způsobem nazývá „špatným dnem“. Takový den nastal 1. února 2003. Hrůzný obrázek, který měli všichni před očima při prvním letu raketoplánu Columbia, se téměř o 22 let později vrátil s děsivou realitou. Během 112 letů uskutečněných mezi těmito milníky byly izolační destičky mnohokrát poškozeny ledem nebo úlomky odlétajícími z vnější nádrže. Proč se i přes bezpočet varování před křehkostí destiček neučinilo nic, co by zvýšilo jejich bezpečnost? Ve své sžíravé závěrečné zprávě o vyšetřování tragédie raketoplánu Challenger v roce 1986 naznačil zesnulý fyzik a nositel Nobelovy ceny Richard Feynman, co bylo skutečnou příčinou této úděsné katastrofy, která byla až do 1. února letošního roku nejhorší tragédií v dějinách kosmonautiky. Podle Feynmana šlo o mnohem hlubší příčinu než jen o vadné těsnicí kroužky, které nehodu bezprostředně způsobily. Skutečným viníkem byly poměry v NASA.

Ruská ruleta

Feynman naznačil, že NASA podlehla vražednému pocitu sebeuspokojení: její pracovníci se prý s opětovně se vyskytujícími problémy, kterým pořádně nero- zuměli, postupně naučili žít a nakonec je jednoduše akceptovali. „Vyvstane-li nějaký problém,“ napsal Feynman, „pak skutečnost, že toto riziko až dosud nevedlo ke katastrofě, rozhodně není zárukou, že se tak nestane napříště, a to až do chvíle, kdy je daný problém plně pochopen. Hrajete-li ruskou ruletu, pak vám může skutečnost, že první rána vyzněla naprázdno, jen stěží skýtat útěchu pro ránu příští.“ Lze stejné sebeuspokojení vypozorovat i na okolnostech katastrofy raketoplánu Columbia? Ať už tuto havárii způsobilo cokoli, sled událostí je každopádně až děsivě povědomý. Při každém letu byly izolační destičky v menší či větší míře poškozeny. Týmy expertů znovu a znovu analyzovaly charakter poškození i jeho potenciální důsledky. A pokaždé, když raketoplány bezpečně přistály, byly destičky pro příští let jednoduše vyměněny a jejich poškození náhle vypadalo mnohem méně hrůzostrašně. Inspekce i analýzy se však po celou dobu prováděly s plným vědomím, že pokud se během letu objeví známky potenciálně ničivého poškození, nelze s ním mnoho dělat. Oprava destiček během pobytu raketoplánu na oběžné dráze totiž není možná. Pokud v minulosti vyšlo najevo, že pokoušet se o přistání s poškozenými destičkami by bylo za daných okolností příliš riskantní, raketoplán se v mnoha případech spojil s Mezinárodní kosmickou stanicí (ISS) a posádka v ní setrvala několik týdnů nebo měsíců, než byla „vyzvednuta“ při následném letu raketoplánu. Poslední let Columbie však byl po třech letech prvním, který se s ISS spojit nemohl – raketoplán se nacházel na jiné oběžné dráze a v jiné výšce, takže tato možnost nepřicházela v úvahu.

Opravářská sada

Proč NASA nikdy nevyvinula způsob, jak destičky opravit přímo na oběžné dráze? Podle hlavního ředitele letů NASA Milta Heflina byla tato možnost naposledy seriózně zvažována koncem sedmdesátých let, kdy agentura zamýšlela poskytnout astronautům sadu nástrojů potřebných k opravě destiček. Plán však byl tehdy nakonec označen za nepraktický a uložen k ledu. Od té doby však uplynula dlouhá doba. A jak řekl počátkem února časopisu New Scientist vedoucí katedry nauky o materiálech a materiálového inženýrství Torontské univerzity Doug Perovic, oblast vysokoteplotní keramiky zaznamenala od té doby významný pokrok a dnes je již podobná „opravářská sada“ plně realizovatelná. „Neexistuje absolutně žádný důvod, proč by se to nedalo provést,“ říká Perovic a naznačuje, že astronaut ve volném kosmu by mohl nahradit odprýskané či chybějící destičky žáruvzdorným nebo plazmatickým sprejem. Jeffrey Hoffman, bývalý astronaut, který dnes vyučuje na Massachusettském technologickém ústavu, nicméně tvrdí, že v otázce problémů s destičkami nezaznamenal ze strany NASA žádné známky sebeuspokojení. Podle něj by technologie umožňující opravu destiček mohla v astronautech vzbudit falešný pocit bezpečí. „Místo toho bylo rozhodnuto – podle mne správně –, že je při letech zapotřebí mít důvěru spíše v samotné destičky (než v možnost jejich opravy).“ I Hoffman však připouští názor, že možná nastal čas tuto otázku znovu otevřít.

Scvrkávající se rozpočty

Kritici namítají, že NASA by se touto věcí možná byla již dávno zabývala, kdyby se však současně nemusela potýkat s mnohaletými rozpočtovými škrty, snižujícím se počtem zaměstnanců a překračováním nákladů na výstavbu ISS, které si vynutilo redukci prostředků na program raketoplánů. Richard Blomberg, muž, který 15 let řídil poradní komisi pro kosmickou bezpečnost při NASA, koneckonců před riziky těchto trendů v agentuře velmi otevřeně varoval. V dopise zaslaném loni na jaře po nuceném odchodu z komise Blomberg napsal: „Nikdy jsem se o bezpečnost raketoplánů neobával tolik jako dnes. Všechny mé instinkty mi napovídají, že současným přístupem se jen zadělává na budoucí rizika.“ Hlavní příčinou Blombergova znepokojení byla skutečnost, že NASA rezignovala na opatření, která mohla zvýšit bezpečnost raketoplánů, protože vyvíjí nový typ kosmické lodi, takže by se jí podobná investice nevyplatila. Nové kosmické plavidlo však nahradí současné raketoplány až za plných dvacet let. Hoffman nicméně varuje před předčasným závěrem, že za tragédií raketoplánu Columbia stálo nedostatečné financování letu nebo jiné vnější příčiny. „Jak se mohou lidé pokoušet svalovat na někoho vinu, když zatím nevíme, v čem byl problém? Dokud nebudeme vědět, co nehodu způsobilo, ničeho se tím nedosáhne.“ Mnozí lidé navíc trvají na tom, že se poměry v NASA od katastrofy Challengeru změnily k lepšímu. Na rozdíl od zatloukání a zastírání skutečnosti, které charakterizovalo první týdny po tehdejší tragédii, se nyní NASA doslova mohla přetrhnout, aby se s veřejností podělila o veškeré informace. Rovněž diskuse o bezpečnostních otázkách se až dramaticky otevřela. „Myslím, že postoj NASA se zcela proměnil,“ říká Donald Kutyna, bývalý generál amerického letectva, který byl členem komise vyšetřující ztroskotání Challenge ru. „Jsem přesvědčen, že si vzali ponaučení.“

Orbitální vesmírný letoun

Ne všichni však toto přesvědčení sdílejí. Veterán z letu Apollo Buzz Aldrin tvrdí, že „zhruba v posledních deseti letech [v NASA] převládalo podfinancování“. Jediným plavidlem, které se v současné době vyvíjí jako alternativní způsob dopravy astronautů na kosmickou stanici a zpět, je tak- zvaný orbitální vesmírný letoun (Orbital Space Plane) – kabina, která bude do vesmíru vynášena na špičce nových amerických raket na jedno použití Delta 4 nebo Atlas 5. Aldrin ovšem tvrdí, že využívání těchto raket k letům s lidskou posádkou bude riskantní. „Nová jednorázová raketa ve mně vyvolává obavy. Je s ní spojena spousta překážek a nákladů.“ Keith Cowing, bývalý specialista NASA na integraci nákladových prostorů, který nyní provozuje webovou stránku s názvem NASA Watch, souhlasí s názorem, že agenturu dusí rozpočtové škrty. „NASA se nachází na pokraji poškození své bezpečnostní způsobilosti,“ říká. „Lidé jsou vážně vystresovaní.“ Mohla tato skutečnost sehrát roli při poslední tragédii? „To si nedovolím tvrdit,“ zdůrazňuje Cowing. Přetrvávající problémy s destičkami však mohou být signálem, že onen sebeuspokojivý přístup k rizikům, před kterým kdysi varoval Feynman, je v NASA stále přítomen.

Po zármutku přichází věcná politika

Ztráta raketoplánu Columbia hrozí dalekosáhlými důsledky nejen pro americký kosmický program, nýbrž pro celou budoucnost pilotovaného vesmírného výzkumu. Příští kroky kosmických agentur zásadně ovlivní výstavbu Mezinárodní kosmické stanice (ISS) a mohou znamenat fundamentální posun v mezinárodní rovnováze sil.

Přístup k ISS totiž nyní kontroluje výhradně Rusko a zvyšuje se i role ostatních partnerů ve společném projektu, jmenovitě evropských zemí a Japonska. Bez významu není ani pozice Číny, která dnes směle usiluje o výstup svých občanů do vesmíru. Lety amerických raketoplánů k ISS vždy ukrajovaly lví podíl z šedesátimiliardového rozpočtu stanice. Většina velkých součástí ISS včetně laboratorního modulu Destiny, spojovacího článku Unity a hlavní příhradové konstrukce byla totiž do vesmíru dopravena v nákladovém prostoru raketoplánů, který má kapacitu 25 tun. Ruská raketa Progress naproti tomu „uveze“ pouhých pět tun materiálu. Na rok 2003 se navíc plánovaly dosud nejambicióznější projekty ISS, včetně dokončení většiny prací na jeho jádru. V průběhu celkem pěti letů – po dvou letech raketoplánů Endeavour a Atlantis a jednom letu raketoplánu Columbia – měly být na stanici dopraveny těžké komponenty včetně konstrukčních prvků a celkem 1900 čtverečních metrů slunečních baterií, které měly více než zdvojnásobit délku stanice ze stávajících 40 na 95 metrů. Nové baterie a otočné klouby navíc měly umožnit otáčení panelů za Sluncem. Prvního března letošního roku měl raketoplán Atlantis vynést na oběžnou dráhu víceúčelový logistický modul určený pro překládku materiálu na stanici a zpět a také vnější skladovací plošinu, která by rozšířila současnou skladovací kapacitu stanice. „Tyto prvky byly vyrobeny na míru tak, aby se vešly do nákladového prostoru raketoplánu. Byly konstruovány s ohledem na jeho velikost,“ tvrdí Jeffrey Hoffman, bývalý astronaut, který dnes přednáší na Massachusettském technologickém ústavu. Nikdo z mezinárodních partnerů nedisponuje vynášecí raketou, která by se tohoto úkolu dokázala zhostit.

Časové zpoždění

Vzhledem k faktu, že tři zbývající raketoplány hned tak nevzlétnou, se výstavba ISS bezpochyby opozdí. „Raketoplán je hybnou silou při výstavbě kosmické stanice, takže nejvíce bude zasažena právě ona,“ říká David Southwood, vedoucí vědeckého programu Evropské kosmické agentury. Southwood se nicméně nedomnívá, že vesmírný výzkum utrpí přerušením letů raketoplánů nenapravitelné škody. K realizaci nejrůznějších experimentů se dnes nabízí celá řada raket, což po tragédii Challengeru nebylo možné. Jiní vědci se však k této otázce stavějí pesimističtěji. Přestože NASA v posledních letech trvala na tom, že v popředí jejího kosmického programu stojí vědecký výzkum, její partneři v projektu si stěžovali na zamýšlené rozpočtové škrty, které by zmenšily laboratorní prostor na stanici a redukovaly stav permanentní posádky ze sedmi členů na tři. Na vědecké experimenty by v takovém případě zbývalo pouhých 20 hodin týdně. Diana E. Jenningsová, neuroložka ze Střediska pokročilých studií o životě ve vesmíru při Mořské biologické laboratoři ve Woods Hole v americkém státě Massachusetts, dokonce tvrdí, že vědecké experimenty byly již před havárií Columbie z kosmického programu vytěsňovány.

Role Ruska

Největší problém NASA však představuje skutečnost, že bez raketoplánu již tato agentura nestojí v čele programu letů s lidskou posádkou. Ocitla se v nezáviděníhodné situaci, kdy jí nezbývá než přihlížet, jak se vedoucí role ujímá Rusko. „Myslím, že teď budou muset zatnout zuby a platit Rusům. Po docela dlouhou dobu budou hrát (Rusové) významnější roli,“ sdělil časopisu New Scientist nejmenovaný evropský expert na kosmonautiku. Rusko se navíc ocitne v postavení, v němž bude moci se Spojenými státy tvrdě vyjednávat a vydobýt si větší dlouhodobý vliv na ISS výměnou za bezprostřední pomoc při obsluze stanice. Peníze potřebné k udržení ISS v provozu však nemusí pocházet pouze z USA, ale i z Japonska nebo evropských zemí. Ruské zákony totiž značně ztěžují prodej kosmického materiálu – i když ne služeb – do USA. Nebudou-li tyto restrikce zmírněny, může významnou roli prostředníka sehrát Evropská kosmická agentura, která bude nakupovat ruský materiál výměnou za větší prostor k výzkumu na stanici na úkor USA. Čína zase může zničehonic zjistit, že se jí otevřely nečekané možnosti k uskutečnění letů s lidskou posádkou. Všechny tyto faktory pouze zvyšují tlak na NASA, aby zjistila, co se raketoplánu vlastně přihodilo, vyhodnotila získané informace a obnovila vesmírné lety. Je pravděpodobné, že tragédie poněkud uvolní americký rozpočtový měšec. Kongres nebo i veřejnost ve Spojených státech však mohou stejně dobře dospět k závěru, že lety raketoplánů nestojí za riziko – nebo jsou prostě příliš nákladné. Situace se může vyvinout oběma směry.

Leave a Reply