České vysoké školy – mýty a vize

17 Led

Univerzitní prostředí může snadno činit dojem zvláštního světa, všeobecně váženého, ale přitom otevřeného pouze zasvěcencům. Ve společnosti, jako je ta česká, lze stěží říci, zda se vážnost vůči akademickému světu odvozuje od historicky pěstované úcty k vysokému vzdělání a intelektuálním výkonům, anebo od skutečnosti, že pouhých 11 procent celé naší populace toto vzdělání absolvovalo.

Tak jako tak, naše společnost zřejmě ve zmíněném vztahu k univerzitnímu prostředí nalezla živnou půdu pro několik mýtů, které jsou podporovány též skutečnými problémy, jimiž naše vysoké školy trpí. Patří k nim například mnoho desetiletí trvající podfinancování celého vysokoškolského sektoru, strmý nárůst počtu vysokoškolských studentů po roce 1989, který nebyl doprovázen odpovídajícím nárůstem počtu pedagogů ani finančních prostředků na vybavení škol, nebo malá podpora rozvoje vědecké práce na vysokých školách. Od mýtů přejdu k vizi dalšího rozvoje našich vysokých škol. Slyšel jsem, že reformovat univerzitu je jako přemísťovat hřbitov: ti, co jsou uvnitř vám s ničím nepomohou. Chtěl bych ukázat, že v případě probíhající transformace českých univerzit tento bonmot neplatí.

Čtyři mýty

Mýtus zkostnatělosti

České univerzity jsou zkostnatělé a odmítají modernizaci. Tuto mylnou představu většinou razí ti, kteří by chtěli posílit státní či jiný vliv na autonomní veřejné vysoké školy a zvnějšku jim „naordinovat“ nějaký všelék na jejich problémy. Mýtus zkostnatělosti naše univerzity vyvracejí každodenně. Od roku 1989 se zdvojnásobil počet studujících na našich univerzitách při nepatrném nárůstu počtu akademických pracovníků, což představuje obrovský nárůst efektivity pedagogické práce na univerzitách. K důslednému zavádění strukturovaného studia podle tzv. Boloňské deklarace (bakalářské, magisterské a doktorské studium) přistoupily školy daleko dříve, než jim to bylo dle mého názoru zbytečně přikázáno zákonem z roku 2001. A konečně počátkem roku 2004 byly zveřejněny výsledky dvouletého společného projektu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) a České konference rektorů (ČKR) pod názvem „Rozvoj veřejných vysokých škol – finanční podmínky a předpoklady“. Projekt analyzuje systémové i vnitřní problémy našich univerzit a především prokazuje jejich (pro někoho nečekané) odhodlání podstupovat další bolestivé proměny.

Mýtus uzavřenosti

Kvůli současnému vysokoškolskému systému je v České republice málo studentů a omezený přístup k vysokoškolskému vzdělání. Tento názor je podporován většinou těmi, kteří upřednostňují kvantitativní ukazatele ve vysokoškolském vzdělávání před kvalitativními ukazateli. Argumenty, kterými je mýtus uzavřenosti podporován, se opírají o dvě nepopiratelné skutečnosti. Jednak je v naší zemi setrvale nízké procento vysokoškolsky vzdělané populace a jednak některé veřejné vysoké školy z kapacitních důvodů každý rok odmítají tisíce nadaných uchazečů o studium. Nízké procento vysokoškoláků v celé populaci však není důsledkem současného, demokratického systému, ale je důsledkem minulého, nedemokratického systému. Překonání neutěšeného stavu bude trvat desítky let. Současný systém, založený na strukturovaném studiu a existenci 24 veřejných (vznik další se připravuje), 4 státních a (zatím) 36 soukromých vysokých škol má naopak vést k rychlejšímu nárůstu podílu vysokoškolsky vzdělané populace. Zvážíme-li uvedené počty vysokých škol, na nichž studuje 250 000 studentů, v kontextu s neutěšeným demografickým vývojem v naší zemi a s ohledem na naplňování dlouhodobé strategie rozvoje našeho školství (tzv. „Bílá kniha“), lze dojít k závěru, že mýtus uzavřenosti je neopodstatněný a že větším problémem je dnes otázka větší diferenciace škol podle kvality.

Mýtus černé díry

Na financování vysokých škol lze věnovat libovolně vysoké veřejné prostředky, aniž by byly patrné efekty této investice. Tato představa uchvátila především ty, kteří nepodporují veřejné investice do vysokých škol ať už proto, že je nepovažují za důležité, anebo proto, že podporují zavedení školného na veřejných vysokých školách. Mýtus černé díry lze vyvrátit poukazem na zajímavý úkaz: naše vysoké školy přinejmenším za posledních 15 let dokázaly, že lze zdvojnásobit výkony univerzit při reálném poklesu investic do jejich činnosti. Cena, kterou se za takový růst platí, je však děsivá: mnohamiliardový vnitřní dluh škol, hrozba poklesu kvality a konkurenceschopnosti škol v mezinárodním srovnání a zahlcení akademických pracovníků pedagogickými výkony bez vazby na odpovídající vědecké výkony. Právě tato situace volá po zvýšení veřejných investic do vysokých škol, neboť přístupné a současně vysoce kvalitní vzdělání obyvatel je zřejmě tou nejrozumnější investicí, kterou může země, jako je ta naše, do svého rozvoje učinit.

Mýtus školného

Zavedení školného na veřejných vysokých školách vyřeší všechny problémy, které dávají vznik předchozím mýtům – zmodernizuje školy, zcela otevře přístup ke vzdělání a zprůhlední „černou díru“. Tento názor zastávají samozřejmě ti, kteří uznávají ty předcházející mýty. Tím však nechci říci, že úsilí o zavedení školného na našich veřejných vysokých školách je založeno na iracionálních či zcela pomýlených představách. Například o školném jakožto motivačním nástroji pro studenty i jejich učitele lze jistě racionálně debatovat. Avšak školné, tak, jak bylo dosud v různých podobách navrhováno, nevyřeší problém zodpovědnosti státu za veřejné školy, nevyřeší problém vysoké vnitřní zadluženosti škol a nastartování jejich dynamického rozvoje, ani automaticky nezvýší podíl populace s dosaženým vysokoškolským vzděláním. Stručně řečeno: aby paušální zavedení školného na našich univerzitách mělo žádoucí efekty pro rozvoj českých univerzit v současné situaci, muselo by být tak vysoké, že by mělo nežádoucí efekty pro přístup ke vzdělání. Proto se – snad nepředpojatě – domnívám, že nejprve musí být naše univerzity transformovány a modernizovány za použití veřejných prostředků, aby někdy v budoucnu mohly případně efektivně čerpat ze zdrojů, kterými jsou studentské peněženky. Netřeba též připomínat, že tato otázka je v zásadě otázkou politickou a že k jejímu řešení tím či oním způsobem je nutný široký politický a vlastně celospolečenský souhlas.

Reforma za pět miliard

A jaké jsou tedy reálné představy o dalším směřování našich univerzit? V loňském roce byl zveřejněn návrh MŠMT „Konkurenceschopnost českých veřejných vysokých škol – reforma financování“, který zohledňoval některé výstupy ze zmíněného společného projektu MŠMT a ČKR a reagoval na potřeby bezprostředně vyplývající ze vstupu ČR do Evropské unie. Náklady na reformu univerzit, která by výrazně zvýšila jejich konkurenceschopnost v mezinárodním měřítku, byly vyčísleny na 5,2 mld. Kč. Ministryně školství prohlásila vysoké školy za prioritu při svém působení, což ještě (pokud vím) žádný ministr neučinil. Na základě takto stanovené priority a s použitím zmíněného návrhu reformy financování veřejných vysokých škol byl rozpočet vysokých škol pro rok 2004 skokově navýšen o 2,6 mld. Kč, což je bezprecedentní meziroční nárůst za více než deset let. Znamená to v průměru nárůst o 17 procent, v oblasti vzdělávací činnosti dokonce o 19 procent. S těmito prostředky se v roce 2004 začaly uskutečňovat reformní kroky.

Tři kroky

Ke zmírnění chronického podfinancování celého systému vysokého školství byl plošně navýšen takzvaný základní normativ, tedy hrazení nákladů na jednoho studenta o téměř 10 procent. Pro vyšší efektivitu financování bylo dosavadní nesystémové financování uměleckých vysokých škol podřízeno stejnému režimu, který platí pro ostatní školy, a přestalo se plýtvat prostředky na výuku studentů, kteří v daném roce nestudují celé dva semestry. A konečně pro přechod na financování kvality, spíše než kvantity byly zavedeny integrované rozvojové programy škol, které dávají školám možnost, aby samy definovaly své priority, které jsou pak systémově financovány na základě nejen velikosti, ale i kvality škol. Přednostně se z veřejných prostředků podporuje například internacionalizace studia včetně studentské a učitelské mobility a doktorské studium včetně zohlednění úspěšnosti studia v jednotlivých školách. V současnosti MŠMT dokončuje komplexní materiál pro vládu ČR, který analyzuje stav našeho vysokého školství, a předkládá vládě ke zvážení návrh dalších reformních kroků a dlouhodobějších vyhlídek na podporu rozvoje vysokých škol. Chceme tak vytvořit přesvědčivý argumentační základ pro další navyšování investic do rozvoje našich vysokých škol.

Klíčové zásady

Klíčové zásady reformy financování našich univerzit jsou následující: Budou posíleny nenormativní složky podpory vysokých škol z veřejných rozpočtů. To znamená, že finanční navýšení bude věnováno na selektivní podporu kvality a excelence vzdělávacích a badatelských činností. Navýšení počtu studentů bude financováno v omezené míře a s ohledem na kvalitu poskytovaného vzdělání v jednotlivých školách. Za klíčové považujeme posílení prostředků na výzkum a vývoj na vysokých školách. V přidělování státní dotace přecházíme na zohledňování výstupních parametrů (např. počty absolventů ve vztahu k počtu přijímaných studentů či vědecký výstup univerzity), vždy ve vhodné kombinaci s parametry vstupními. Systémově hodláme upravit též sociální podporu studentů, například zavedením adresného příspěvku na ubytování. Budeme podporovat a zohledňovat spolupráci vysoké školy s průmyslem a Akademií věd ČR a její aktivity v regionu. Integrované programy rozvoje vysokého školství se zaměří na rozvoj silných stránek jednotlivých univerzit. Školy budou volně disponovat vyššími prostředky, avšak musí se zaměřit na dosažení rychlých kvalitativních změn ve své činnosti. Dosavadní rozvojové programy vysokých škol by měly postupně, v horizontu jednoho až dvou let, nabývat charakteru cílených kontraktů mezi státem a univerzitami.

Transformace věcí veřejnou

Uvedené vize dalšího rozvoje veřejné podpory našich univerzit mohou někomu připadat odvážné, jinému marginální. Současná úzká spolupráce vysokých škol s MŠMT vychází ze skutečnosti, že snad poprvé došlo ke vzájemné shodě autonomních škol a zodpovědného ministerstva na tom, co našim univerzitám brání v důstojné a efektivní činnosti a co s tím společně a koncepčně můžeme dělat. Transformace veřejných vysokých škol nabírá dech a s ohledem na podporu ze strany akademických akcí, jakou byl nedávný „Týden neklidu“, se zdá, že bude skutečně považována za věc veřejnou. Myslím, že to není málo.

Leave a Reply