Běloruska sebe sama našla v Ostravě

18 Dub

Maria Paraskun pochází z Minsku, hlavního města Běloruska. Vystudovala tam střední školu, na konzervatoři hru na klavír, po dvě léta si mohla vyzkoušet, jak chutná tenis na profesionální úrovni. S rodiči hodně cestovala, vždyť příbuzné má v Litvě, Lotyšsku i Rusku, vždycky snila o tom, jak se podívá za svými přáteli do Kanady. Několikrát zavítala i do České republiky, ale nikdy ji nenapadlo, že by se právě tady mohla usadit na delší čas.

Jednou když přišly na řadu úvahy, co s Marií bude dál po střední škole, vznesli rodiče dotaz, zda by nechtěla studovat v Česku. „Řekla jsem, že chci, i když jsem zpočátku měla velký strach. Neuměla jsem česky, přesně jsem neznala vaše postoje, ekonomickou úroveň, kulturu. Cestovat je jedna věc a žít v cizím státě je věc druhá. Teď s odstupem času mohu říci, že naše státy jsou si v lecčems podobné.“ Rozdíly jsou ovšem patrné v oblasti vzdělávání. „V Bělorusku bych nemohla získat vysokoškolské vzdělání platné v cizině, navíc bakalářské studium tam trvá 5 let.“ A tak v roce 2001 následovalo stěhování na západ od rodné hroudy a studium na Vysoké škole podnikání v Ostravě. „Začátky pro mě byly z psychologického hlediska velice obtížné. Česky jsem se teprve učila, občas jsem seděla na přednáškách a vůbec nic jsem nechápala, nemohla jsem konspektovat materiál. V té době jsem často volala domů a říkala rodičům, že prostě nestíhám a studium nezvládnu. Po půl roce to naštěstí přešlo a teď jsem ráda, že jsem tady zůstala. Podnikání v obchodě, tedy obor, který jsem si zvolila, se mi velice líbí. Už od dětských let jsem totiž pozorně sledovala rodiče a chtěla být stejně jako oni podnikatelkou.“

Studium v zahraničí přináší mladým lidem nové zkušenosti a nová poznání. Často přinutí změnit přístup k životu. „Přiznávám, že před tím, než jsem se vypravila do České republiky studovat, jsem byla nesamostatná, rozmazlená holka bez jakýchkoli zkušeností. Všechny moje problémy se snažili řešit rodiče. Musela jsem se změnit a teď po roce a půl cítím, že už stojím pevně nohama na zemi. Jsem šťastná, že mám všude kolem sebe nové přátele a spoustu věcí chápu úplně jinak. Mám před sebou hodně příležitostí a mohu si vybírat, zda například pokračovat ve studiu či se vypravit pracovat do různých dalších zemí, jako do Anglie nebo Kanady. Takto bych uvažovala ještě nedávno. Teď už vím zcela přesně, že už nechci jet nikam do daleké země, ale vrátit se do Běloruska nebo okolí. Mohu tam získat dobré pracovní místo, protože v těch oblastech není mnoho lidí, kteří hovoří česky. Přitom existuje řada cestovních kanceláří či firem spolupracujících s českými podniky. Nejvíce mě to teď táhne domů nebo do Litvy, kde je mi opravdu nejlépe.“

Odloučení od svých blízkých snáší díky moderním vymoženostem a vybavení školy velice dobře. „Každý den píšu rodině a kamarádům do Běloruska e-maily, protože Vysoká škola podnikání je vybavena velkým množstvím počítačů s rychlým přístupem na internet.“ Kromě posílání elektronické pošty ovšem internet využívá nejčastěji ke studijním účelům a je častým návštěvníkem „domácích“ webových stránek. „Všechny přednášky a mnoho dalších informací o škole můžeme najít přímo na internetu. Je to velká výhoda.“ Český jazyk bývá pro drtivou většinu cizinců hodně tvrdým oříškem. Potvrzuje to i Maria Paraskun. „Čeština patří do skupiny slovanských jazyků a je hodně podobná ruštině. Ovšem stále mám nějaké problémy, hlavně s předložkami a skloňováním. Protože se ale denně ve škole či ubytovně pohybuji mezi českými studenty, mohu se neustále v jazyce zdokonalovat a to je skvělé.“ Potíže mohou občas vzniknout při běžné komunikaci s okolním světem. „Lidé v České republice nevidí rozdíl mezi lidmi z Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Prostě jsem cizinka, a pokud mě vidí poprvé, nedůvěřují mi. Jenže v každém státě jsou lidé dobří a špatní, platí to vždycky a všude.“ Špatným zkušenostem ovšem běloruská studentka nepodléhá, naopak ji posilují. „Negativní stránky mi dodávají sílu a energii, mám pevnou vůli. A chyby, které jsem udělala, mě dělají chytřejší. Každá mi přinese pochopení něčeho nového, učím se a stoupám výš. Přesně v duchu myšlenky, kterou mi stále opakuje můj taťka: Člověk se učí celý život.“

Leave a Reply